Jan Bauer: Převratné události v českých dějinách. Alpress, Frýdek-Místek 2015.

Kniha je populární, sumarizující, současně dokládající zvýšený zájem o problém národní a státní identity, který v českém prostoru nebyl v posledních desetiletích obvyklý. Země, v jejíž ústavě není ani jednou zmíněn český národ a český jazyk, rozhodně nevynikala zájmem o svou minulost a identitu – až donedávna. Akce budí reakci: tváří v tvář různým pohybům se tato otázka stala znovu důležitou, a ta souvisí s dějinami i s vytvářením národního mýtu, aniž by vyvolávala nacionalismus. Češi se poměrně brzy začali zabývat sebereflexí a sebekritikou, a to již od časů radikálních demokratů a hlavně realistů: ukazovali spíše na to, co jsme nebyli, než čím jsme byli, ukazovali na falšování, zveličování a jejich kriticismus neměl v tehdejší Evropě obdoby; na jedné straně bylo dobře se postavit statečně k vlastní identitě, šlápnout si trochu na krk, když šlo o vědeckou pravdu, neboť na lži nemůže stát žádná národní a státní politika – rozhodně ne delší dobu; na straně druhé to mohlo jinde budit úsměšky. Jistěže všude jsou nějaké krajní názory, ale Češi v tom nehráli – ve srovnání s koloniálními říšemi Britů, Francouzů a do první světové války Němců, nemluvě o různých slovanských národech – prim. Ostatně i tento přehled klíčových událostí českých dějin to dokládá mimo veškerou pochybnost. Je to kniha hodně objektivní, srovnávací, nikoli krajní, senzacechtivá, nehledá za každou cenu šokující nové výklady, dává čtenáři k dispozici různá fakta, pokud vůbec jsou, a různá hlediska a interpretace. To je důležité. Takže i bájná bitva u Wogastisburgu podle kronikáře údajně z roku 631 je vyložena klidně i se všemi pochybnostmi. Možná již zde se utvářel zárodek prvního státu západních Slovanů i toho, že slovanské kmenové svazy jako předchůdci státu často organizovali cizinci – něco to signalizuje, ať je to příjemné, nebo nikoli. Frank Wollman (1888–1969) to ve své Slovesnosti Slovanů (1928, kritická reedice 2012) vysvětloval tak, že Slované žijící v těsných prostorách na březích vodních toků, řek a jezer, se nemohli územně rozvinout, a proto se u nich touha po vytváření větších celků neprojevila; nevidí v tom tedy žádnou nižší civilizační úroveň, jak to vykládali někteří němečtí slavisté. Jen si připomeňme, které to události považuje autor za převratné v českých dějinách, tedy způsobující opravdu dějinný převrat: příchod Konstantina a Metoděje, zavraždění knížete Václava roku 935, korunovace prvního českého krále Vratislava II. r. 1086, Zlatá bula sicilská z r. 1212, jejíž význam dnes někteří čeští historikové silně zpochybňují (tedy zápas o české dějiny, jejich mýtus a realitu probíhá dál s neztenčenou silou), bitva na Moravském poli r. 1278, Karel IV. císařem r. 1355, upálení Mistra Jana Husa r. 1415, první defenestrace v předvečer husitské revoluce r. 1419, bitva u Lipan r. 1434, Jiří z Poděbrad českým králem r. 1458, bitva u Moháče a nástup Habsburků na český trůn r. 1526, Rudolf II. a jeho Praha od r. 1583, začátek třicetileté války r. 1618, bitva na Bílé hoře r. 1620, zavraždění Albrechta z Valdštejna r. 1634, svatořečení Jana Nepomuckého r. 1729, korunovace Marie Terezie českou královnou r. 1743, zrušení nevolnictví Josefem II. r. 1781, první český ples v Konviktu r. 1840, svatodušní bouře v Praze r. 1848, založení Národního divadla r. 1868, vyhlášení ČSR r. 1918, mnichovská dohoda r. 1938, atentát na Heydricha r. 1942, Pražské povstání a osvobození republiky r. 1945, komunistický puč r. 1948, vpád armád pěti států Varšavské smlouvy r. 1968, sametová revoluce r. 1989. Bylo by jistě možné dodat těch událostí víc, některé vynechat, jiné doplnit, ale vcelku je toto zřetězení v pořádku a výklad je zajímavý a, jak již bylo řečeno, objektivní, i když lze polemizovat s některými příliš schematickými názvy kapitolek i s pojetími řady události, zejména moderních. Nyní to chce jen dumat nad všemi těmi věcmi a očekávat další převratné události.

Ivo Pospíšil