Ladislav Jurkovič: Polibky, plivance a jiné zvyklosti. Básně (2015–2016). SURSUM, Brno 2016.

Autor přítomné básnické sbírky je emeritní docent Slezské univerzity v Opavě Ladislav Soldán (roč. 1938, informace o autorovi na s. 81–82), pod pseudonymem Jurkovič obvykle píše a uveřejňuje básně. Těch pseudonymů má ovšem víc. Kromě psaní literárněhistorických knížek – a je jich také pěkná řádka, ale to není nyní naším úkolem (odkaz na Slovník české literatury po roce 1945 nám moc nepomůže, tam jsou asi jen někteří autoři srdci sestavovatelů blízcí, proč tam není Soldán alias Jurkovič, opravdu nevím), Soldán/Jurkovič překládá poezii ze srbštiny (což je spojeno s jeho rodinnou anamnézou), ty překlady jsou velmi dobré a významné. Publikoval v nesčetných časopisech od 60. let 20. století. Jako básník je autorem sbírek Bydliště slov (2003), Písmeny proti zdi (2005), A do třetice pleskot vět (2008), prvotina jako bibliofilie Ještě naposled (1999, editovali v Žilině a Brně Lidmila Mlichová a Tomáš Mazáč, sám básník a redaktor, jenž zemřel v březnu 2017). Muž, kterému táhne na osmdesát, je při plné síle a má neuvěřitelnou fyzickou a duševní energii, píše také zvláštní poezii, v níž se nebrání ani silnějším výrazům. Jistěže myšlenky na smrt tu najdeme, ale není to nějaké lkaní, ale pevný výraz. Jurkovič/Soldán je původním povoláním filozof, a to se projevuje i v jeho básních a dedikacích (třeba M. Heideggerovi). Měl někdy v životě štěstí, jindy se s ním zase život nemazlil, překonával to silou vůle a svými zájmy. Každý může být hodnocen různými různě, a to se týká i autora přítomné sbírky. Jeho poezie je podivuhodná, v realitě zakotvená, myšlenkově často šokující: „Již mnohokrát byl / Proveden popis duše / Ten vědecký i ten prostý / Leckdy naivní / Jindy velmi uvážlivý / Byť jen tak v rámci / Hospodských žvástů // Sám Nejvyšší / Jehož jméno / Nesmíme vyslovit / Nemusí vždy vědět / Kdo všechno a proč / Zabýval se někdy / Tím co je vyzděno / Zvláštní klenbou / Kdesi za zrcadlem / Lidské bytosti / A čemu se duše říká…“ (s. 7). Poezie je to brutálně realistická a rouhavá, často ironická až sarkastická, místy publicistická s aluzemi na konkrétní jména politické scény; pro Jurkoviče/Soldána je typická sexualita básní. Hodně mi to připomíná barokní poetiku nebo anglickou metafyzickou lyriku, což je v podstatě totéž – báseň Ach jsem volná: „Potom jste oba nesvobodni zcela / V pospěchu těl a údů k zatmělému nebi / Sice ses zamiloval do anděla / Ten však má rohy a jako čert se šklebí (s. 19). Poezie je to místy obhroublá, tvrdá, hořká, rudimentární. Zaznívá tu často tón účtování, jakési marnosti, také ztráty sil, sumarizace životních zkušeností, často jde o komentáře povýtce literární (O třech Kratochvílech jen krátce a spíše prozaicky), často jde o vyslovená brunensia, jimž rozumějí jen Brňáci nebo čeští literáti. Najdeme tu jména i konkrétních, ještě žijících osob, jejichž dílo nebo činnost se básníka nějak dotkla, zajímají ho i kůlny, plivance, polibky, kastrůlkáři, ale také kremelský orloj, básně se odehrávají v konkrétní lokalitě jeho současného bydliště Brna (Líšně), ale i jeho rodiště v Moravském krasu (Sloup): tam se děje například báseň Létající mušky: „V kuchyňské kredenci sloupského domku / nám myši rozkousaly anebo úplně zničily / čtyři balíčky kapučina v papírových obalech.“ (s. 69). Jurkovič/Soldán tu jde ve stopách české tradice zbásnit cokoliv jako kdysi Jan Neruda nebo básníci „všedního dne“ na přelomu 50. a 60. let 20. století, kteří psali o vědě nebo běžných denních úkonech. S tím je spojena i jistá míra epičnosti této zvláštní lyriky, příběhovost, i když ne tak silná jako třeba u Vladimíra Holana, o němž se kdysi ještě před Seifertem vážně uvažovalo jako o prvním českém nobelistovi. Ať tak či onak: nelze tuto poezii pominout, má v našem světě své místo.

Ivo Pospíšil