Patrik Šenkár: Súradnice básnickej polyfónie Slovákov v Rumunsku. Vydavateľstvo Ivan Krasko, Nadlak 2016.

Odborník na slovenskou literaturu v zahraničí, zvláště na dolnozemskou, docent Patrik Šenkár napsal knihu, která je skutečnou encyklopedií slovenské literatury v Rumunsku. Ve stopách svého učitele doc. Petra Andrušky, který byl také jedním ze dvou recenzentů svazku, analyzuje tuto literaturu up to date v podobě literárněhistorických přehledů i portrétů konkrétních spisovatelů. Autor se soustřeďuje na slovenskou literaturu vytvářenou na území Rumunska: jde o 12 kapitol, v nichž jejich autor „mapuje“ nadlackou literaturu v několika generacích. Správně zdůrazňuje, že jazyk a literatura jsou duchovním pilířem každého národa a řekl bych, že vlastně utváří národ jako takový, neboť bez jazyka a jeho literárních produktů národ není nebo je to jen odvar národa, jak to ostatně i v Evropě někdy vidíme. Není divu, že oba naše národy se obnovily nejdříve jazykově a literárně a na tom postavily svou národní a poté státní budovu. Život Slováků v dnešním Maďarsku, Rumunsku a Srbsku (Vojvodině) by byl bez literatury matný: právě ona pomáhá udržovat a rozvíjet národní identitu. Šenkárovu knihu můžeme chápat jako přehled tendencí, charakteristik, textu a jako portrétní galerii významných slovenských spisovatelů tvořících na území Rumunska v přelomové době. Jistě jako pokračování lze očekávat hlubší ponor do jejich poetiky, ale hlavně hledání místa této slovenské literární diaspory ve slovenské literatuře jako takové. Víme, že právě toto je citlivý bod všech literatur, jež vznikají na jiném území, byť by bylo spojeno s mateřskou zemí tisícerými pouty (jako příklad lze uvést studium a působení řady zahraničních slovenských autorů na slovenských školách a v institucích na Slovensku): jiná životní zkušenost, enklávnost této literatury vytváří do jisté míry interval či dokonce napětí mezi ní a literaturou vznikající v mateřské zemi, ale to je problematika složitá a delikátní a žádá si čas. Zatímco první kapitola analyzuje pojem dolnozemské slovenské literatury, druhá již jde ad fontes k dílu Ondreje Štefanka (1949–2008). Je zajímavé, že tvůrci této generace vydávali své prvotiny ještě v bývalém Československu, což Šenkár připomíná – spolu s Ivanem Miroslavem Ambrušem vydal sbírku Dva hlasy (1977), poté samostatně Stojím pred domom (1980). Šenkár konstruuje své kapitoly tak, že vždy zdůrazní – trochu publicisticky, esejisticky – jednu dominantu autorova tvoření: u Štefanka je to historicita/historismus, u I. M. Ambruše (roč. 1950) zase hledání života, v novém století pak obrazy andělů, lásky a ran. Autor se koncentruje spíše na básnickou tematologii, na „ladění“ poezie, na její základní nálady včetně nostalgie, ironie nebo satiry; zajímavé by bylo i spojení tematické vrstvy, kterou významně doplňuje jeho analýza lyriky z pozice lyrického subjektu, s versologickou analýzou: to by ukázalo, zda a kterak se tato slovenská poezie v diaspoře liší třeba od její domácí větve. Zvláště proto, že někteří slovenští básníci z Nadlaku jsou současně básníky rumunskými, tedy jsou biliteráty. Dagmar Mária Anocová (roč. 1951) patří k básnířkám učeným, je absolventkou slovenštiny a rumunštiny v Bukurešti a potom vystudovala totéž v Bratislavě, ale vytvořila snad nejbásnivější nadlacké slovenské dílo, melancholické (jak nazvala jednu svou sbírku z roku 2000), její rozpětí zahrnuje vesmír, zemi, lásku, dotyky, typicky ženskou dimenzi, která ji sbližuje s podobnými básnickými typy v Rusku, Bulharsku nebo Polsku, ale současně do sebe vstřebává to nové, co přináší naše vypjatá a snad i osudová doba. „Dimenzí růžových křídel“ nazývá autor tvorbu Adama Suchanského (roč. 1958): právě u něho znovu ukazuje, že tvorba nadlackých slovenských básníků není jen jednoduchým svědectvím o jejich životě, ale především velkým existenciálním vyjádřením obecnější polohy lidského bytí na přelomu dvou století a na počátku nového milénia. Jaromír Novák (roč. 1969) vytváří podle autora koktejl různých témat a žánrů, pestrou paletu výrazových prostředků, univerzalitu vidí u Pavla Husárika (roč. 1956). Napjaté hledání dnešního člověka ukazuje na tvorbě Anny Karolíny Dováľové (roč. 1978, Arad). Speciálně Šenkár pojednává o básnické tvorbě po roce 1989, kdy se také změnily poměry společenské a také postavení slovenské menšiny, i když nikoli zásadně, utvářely se však nové podmínky jejího kulturního života. V 10. kapitole své knihy ukazuje sepětí básnické tvorby různých generací (Ondrej Zetocha, nar. 1940, Anna Kalianková, nar. 1972, Daniel Rău-Lehotský, nar. 1990); v 11. a 12. kapitole analyzuje tvorbu Anny Rău-Lehotské (roč. 1964) a Anny Kaliankové. To je podstatné: nejsou to jen analýzy, ale také důkladná materiálová faktografie, rozsáhlý poznámkový aparát, objemný seznam použité literatury, kde jsou nejen položky spjaté přímo s tématem, ale i věci obecněji teoretické, ediční poznámka, slovenské, anglické a rumunské resumé, funkční jmenný rejstřík a obrazová příloha. Šenkárova kniha je v jistém smyslu průkopnická již svým syntetickým záběrem a znalostí: její potenciální výhledy byly ukázány výše. Kontinuita tohoto bádání je tedy zaručena.

Ivo Pospíšil