Renáta Bojničanová: Ramonizmus a jeho ohlas v slovenskej literatúre. Univerzita Komenského v Bratislave, Bratislava 2015.

Práce romanistky/hispanistky dоc. Renáty Bojničanové metodologicky vychází z moderní podoby literární komparatistiky, v podstatě z jejího široce literárního a kulturního modelu s využitím její genetické varianty; materiálově je rozkročena mezi španělskou a slovenskou literaturou v podstatě meziválečného období 20.–30. let, mezi díla romanopisce, novelisty, dramatika a básníka Ramóna Gómeze de la Serna Puig (1888–1963) a slovenského prozaika Ivana Horvátha (1904–1960). Analýzy se týkají především Sernova/Ramónova románu Nepravděpodobný doktor a Horváthova románu Nepravdepodobný advokát, ale i jiných děl s důrazem na zvláštní poetiku a styl (ramónismus) a stručné, gnómické aforistické útvary – greguerías. Autorka je s dílem Ramóna dobře obeznámena – ramónismus bychom mohli nazvat iracionální a fantazijní transformací realismu, gregueriás zase jako aforistické gnómy (veršované, jednoveršové nebo prozaické). Zde se tedy střetáváme s jedním problémem knihy, a tím je užší materiálový pohled na oba zkoumané jevy. Na jedné straně stojí španělská, na druhé slovenská literatura. Je zřejmé, že oba jevy vycházejí z tradic národní literatury, současně však oba autory sbližuje jakýsi evropanský kosmopolitismus zosobněný Paříží a Francií jako tehdejším průsečíkem kultur. Bojničanová tedy bere francouzskou kulturu jako kadlub, v němž se scházejí různé evropské jevy, neboť když tam přichází Ramón Gómez de la Serna, potkává tam řadu svých krajanů, jistě kromě Picassa a Dalího také Ortegu y Gasset, Gabriela Míróna, Vincenta Blasca Ibáñeze nebo Miguela de Unamuna. Je zřejmé, že tito lidé byli představiteli moderny a avantgardy a že se Serna ještě odrážel od klasického realismu, který nějak transponoval do moderny; někdy se pro tento typ tvorby užívá pojem „invertovaný realismus“. Kulturní Francie byla křižovatkou tehdejšího evropského umění a místem, kde se Horváth seznámil se Sernovou tvorbou, která na něho přímo geneticky působila. Jejich osudy byly podobné a je dobře, že autorka znovu zohlednila a docenila pozapomenutou biograficko-psychologickou metodu, když ukazuje, jak z osobnosti autora a jeho osamělé a tragické pozice vyrůstá i do jisté míry solitérství jeho díla: Ramón Gómez de la Serna zůstal v Argentině od počátku španělské občanské války a tam také mnohem později zemřel, Horváth se politicky angažoval a nakonec na to doplatil politickým procesem a vězněním a rok po propuštění umírá uštván režimem, jemuž se rozhodl sloužit, i když možná s výhradami.

Ten problém spočívá v tom, že moderna a avantgarda a jevy příbuzné jsou celoevropské a nelze je vymezit dvěma literaturami a pařížskou kulturní křižovatkou. Ostatně za Francií se často skrývá někdo jiný, což vlastně její roli jen podtrhuje: dadaismus ve Švýcarsku zakládá Rumun se slovanským příjmením Tristan Tzara, později milenec vzdělané české herečky Nataši Gollové, proslulý Guillaume Apollinaire je Wilhelm Albert Włodzimierz Apollinaris de Wąż-Kostrowicky: statek jeho rodiny se nyní nachází v Bělorusku (pol. Nowogródek, bělorus. Novagrudak, rus. Novogrudok), mluvit o vlivu ruských výtvarných avantgardistů v Evropě, jako byli Kazimir Malevič nebo Vasilij Kandinskij či Mark Chagall, by bylo zbytečné. Jinak řečeno: je tu ještě širší kontext, a to středoevropský a slovanský a slovanská moderna a avantgarda jako taková, tedy souvislosti s českou literaturou i středoevropským česko-německým prostředím především (to i zde citelně chybí, zejména souvislosti Horvátha a Kafky, Durycha apod.: ostatně Ramón Gómez de la Serna byl do češtiny pravidelně překládán, nejdřív v katolické Nové Říši Josefa Floriana, později v Aventinu i jinde, přítomnost Horvátha v Praze také netřeba připomínat, znovu v poslední době; mezitím 1969; Co vykřikují gregerie, 1985, přel. Josef Forbelský), jistě i s polskou modernou, zvláště se skamandrity: ukazuje se, že levicoví avantgardisté co do poetiky tolik neprotiřečili ani katolickým modernistům; najdeme tam i silné izoglosy v různých národních literaturách. Autorka pochopila svého Španěla zcela správně jako experimentátora, člověka stojícího na hranách epoch, jako talent mnohostranný a hlavně žánrově tvárný. Kniha podnětná, atraktivní, pro část slovenské literatury důležitá.

Ivo Pospíšil