Petr Hlaváček & Michal Stehlík (ed.): Rozdělený svět – Evropa a Češi mezi svobodou a totalitou. Radioservis, Praha 2016.

Kniha je sympatická už tím, že sdružila přispěvatele mediálně známé někdy až příliš: vyčuhují takřka z každého média už léta. Někteří mají opravdu co říci: i když je to většinou stále totéž, tedy je tu artikulován de facto stejný názor a autoři patří k dnešnímu ideologickému mainstreamu, i když zdaleka není většinový, ale je nejvíc slyšet, jsou tu však i menší podnětné rozdíly, spíše však názorové odstíny. Pro první informaci pár jmen: Michael Romancov, Michal Stehlík, Vladimír Just, Jiří Trávníček, Aleš Opekar, Jan Wollner aj. – to jen v druhé části, která má spíše propagandistický než vědecký charakter. První část je také podnětná, neboť je tu překlad dvou Churchillových projevů, a to ve Fultonu a v Curychu (březen – září 1946): první, jak notoricky známo, formuluje nové období poválečné konfrontace v podobě železné opony či studené války, druhý proklamoval Spojené státy evropské. To je dobře, neboť se o těchto projevech sice mnoho hovoří, ale ne všichni je četli. Pokud jde o fultonský projev, musíme si položit jednu zásadní otázku. Churchill konstatuje, že „od Štětína na Baltu po Terst na Jadranu byla napříč kontinentem spuštěna železná opona. Za touto linií leží všechna hlavní města starých států střední a východní Evropy.“ (s. 16). Kdo tuto oponu spustil? Sama se jistě nespustila. Železné opony v divadlech se spouštějí, když vypukne požár: jde o to, šíření jakého požáru se má zabránit. Ona opona byla tedy spuštěna, aby se zabránilo šíření komunismu, nebo naopak, byla spuštěna komunisty, aby se nešířila demokracie? Nebo byla spuštěna jaksi současně z obou stran, nebo snad dokonce až po Churchillově projevu? Víme, že geopolitické dělení na Západ a Východ, které v modifikacích trvá dodnes, bylo v minulosti jiné: vedlo také po spojnici dvou měst: Terst tu zůstal, na severu to však byl Kiel; ani tehdejší Německo končící na východě kdesi v tehdejší Liflandii, nebylo přece na Západě, a to ani kulturně. Ostatně Hitlerovy fronty na obě strany to dokládaly i ve 20. století. Nebo je to jen hravá metafora rozdělení světa? Víme, že nikoli, bylo a je to velmi reálné a trvalo a do značné míry i trvá – ve fragmentech a jiné situaci – dost dlouho. Pokud jde o Spojené státy evropské, je to zajímavé zejména s ohledem na dosavadní britskou imperiální politiku splendid isolation, která musela být ve 20. století dvakrát narušena, ale dlouho zůstala ve vědomí i konání britských politiků, jak vidíme i dnes, jako myšlenkový model. Zmíněná druhá část obsahuje spíše tvrzení, jež nejsou dostatečně argumentačně doložena, jsou vykládána jako hotové pravdy: autoři zaujímají ve svých oborech z různých důvodů dominantní spíše mediální než věcné postavení – proč, to ponechejme k posouzení jiným. Bohužel se tu nic zásadně nového nedovídáme, jsou to jakési lekce politického dějepisu určitého názorového zaměření. Z tohoto hlediska je mnohem podnětnější třetí část Nová studená válka? Nová železná opona?, která vyjadřuje to, co jsme naznačili už výše. Nejlepší je asi studie Johanna P. Arnasona (Melbourne, Praha): je to nápadité, přesné; podobně Milan Znoj, který píše o vyčerpání atlantismu. Východisko vidí v tzv. republikanismu. „V republikanismu tak nacházíme ideologii, která bere vážně emancipační snahy jednotlivých národů, podporuje jejich snahy o dosažení svobody, rovnosti a zajištění práv, jež je budou chránit před svévolí vládnoucích a jiných mocných […] Expanze NATO na východ a rozšíření EU šly ruku v ruce při utváření mezinárodního řádu v Evropě po studené válce. Nyní zakoušíme, že se oba postupy dostaly do úzkých a rozcházejí se. Objevuje se konflikt s Ruskem a zvětšuje se trhlina mezi novými demokraciemi střední, respektive východní Evropy a starými demokraciemi západní Evropy. Pluralismus mezinárodních vztahů nabírá na nové dynamice. Přitom maskovaný atlantismus lidských práv tvrdošíjně opakuje své univerzalistické mantry, ale tomu, co se děje, rozumí stále méně, takže mu nakonec zůstávají jenom oči pro pláč.“ (s. 185). Podobně zajímavě koncipuje svůj příspěvek Václav Bělohradský, ale někdy mám pocit, že jde ve stopách některých našich politologů: buduje systém, aniž by jeho vlastnosti verifikoval politickou realitou; nelze přece napsat, že Evropa musí smýt svoje historické viny za kolonialismus: nepamatuji se, že by snad Češi nebo Slováci kdy měli nějaké africké nebo jiné kolonie a těžili z nich politicky a hlavně ekonomicky; to se asi týká jenom a právě těch „starých západoevropských demokracií“. Vidíme, jak jsou někdy pojmy kluzké, ošidné. A navíc: problém pomoci je dnes přece jiný než někdy v 60. letech 20. století a také ti, jimž má být pomoženo, jsou jiní a mají jiné cíle. Tedy nízký stupeň zření ke každodenní realitě, kterou v podstatě zná nebo tuší i žák střední, snad i posledních ročníků základní školy. Ať již čtenář souhlasí nebo nesouhlasí s názory autorů této části, jde o věci myšlenkově podnětné: to se týká mj. i prací Jiřího Přibáně, hlavně však Petra Druláka, Jiřího Peheho a také Petra Pitharta. Jejich kladem je zejména přece jen určitá pluralita názorů – na rozdíl od zmíněné monotónnosti části druhé. Čtvrtá část je zase dokumentární: tři projevy Václava Havla (1990, 1991, 2009) na témata pádu železné opony, evropské konfederace a výročí pádu železné opony, přičemž je zřejmé, jak se tyto představy v čase vyvíjely. Jistě by stálo za to publikovat v tomto kontextu i jiné Havlovy projevy. Summa summarum: kniha zajímavá, podnětná, ale hodnotově nevyrovnaná, často formulující ostře, jindy zase nevýrazně, více persvazivní než vědecká – a slovo „eseje“ použité pro podnětnější třetí část svědčí o tom, že to byl záměr. Nic proti tomu: snad se někdy dočkáme i skutečně vědeckých rozborů současnosti, abychom disciplíny, jež autoři druhé a třetí části představují, viděli konečně v pádné akci.

Ivo Pospíšil