Andrej Gračov: Zkáza Sovětského svazu. Vzpomínky účastníka událostí, které dodnes ovlivňují světové dějiny. Grada, Praha 2017.

Zaplať pánbůh za každou knihu, která se snaží osvětlit minulé děje, nemluvě o tom, když jde o jevy klíčové pro pochopení naší současnosti. Andrej Serafimovič Gračov (nar. 1941) byl prominentním sovětským aparátníkem, představitelem režimu a příslušníkem sovětské „zlaté mládeže“. Taková slova ovšem nenajdeme na přebalu knihy, zato se dovíme, že absolvoval („zakončil“) Moskevský státní ústav mezinárodních vztahů, stal se kandidátem historických věd a potom už z aparátu státního a stranického nevyšel až do Gorbačovova pádu. Patří zjevně ke generaci 60. let: v mládežnické funkci byl v roce 1966 vyslán do Budapešti jako představitel komsomolu do redakce časopisu Moloďož mira, fungoval ve Světové federaci demokratické mládeže, od roku 1973 pracoval v aparátu ÚV KSSS, později dokonce v oddělení mezinárodní propagandy, tedy na vrcholu Brežněvovy éry (od roku 1978). To, proč napsal tuto knihu, asi souvisí spíše s jeho krátkodobým působením ve funkci zástupce vedoucího mezinárodního oddělení ÚV KSSS a později mluvčího prezidenta Gorbačova. Gorbačovovi nablízku tedy zažil spíše jeho soumrak a pád. Právě příslušnost k privilegovaným sovětským činitelům umožnila autorovi uvidět některé věci zblízka, a proto od první stránky dychtivě čekáme, co nového se dovíme. A dověděli jsme se spíše jeho poněkud zmatené názory, z nichž by nebyl moudrý nikdo, kdo tu dobu prožil, byť „daleko od Moskvy“. Především je kniha zahlcena banalitami, jež lze vyčíst z každé wikipedie, jsou to většinou fráze nebo zjevné nepřesnosti, nedorozumění, svědčící o učebnicové znalosti ruských dějin, jazykově a stylisticky nevýrazné (měl jsem však k dispozici pouze překlad, ale asi se příliš nemýlím). Není divu, když autor dává „expertní“ rozhovory o současném Rusku západnímu tisku, a je tedy zvyklý psát to, co se od něj čeká. Jestli se vůbec něco zajímavého dovíme, pak to jsou spíše drobnosti, třeba o převratu roku 1991, ale zase jen relata refero. Subjektivněji pojaté, drobnějším písmem tištěné osobní momentky jsou živější. Gračov stojí přirozeně na straně Gorbačova a jeho režimu, nemůže však také neuznat jeho neúspěch a „katastrojku“, jak poslední fázi slavné perestrojky nazýval disident a pozdější realistický hodnotitel sovětského systému A. Zinovjev (od něho pochází ostatně hypotéza, že bez destrukce shora mohl SSSR přežít ještě desítky let – nejkompetentněji o něm psal jeho polský znalec Lucjan Suchanek). Zdá se, že Gračov musí být vzdělaný a sečtělý, ale samotný text o tom příliš nesvědčí: cituje stokrát citovaného Tjutčeva, opakuje výroky Andreje Siňavského, s oblibou se blýská motty, píše o tom, že jako prominent měl možnost číst „zakázané“ věci, třeba Sartra: to může ohromit jen člověka zcela nevědomého a budí spíše pobavený úsměv. Jako stranický prominent mohl hodně cestovat: z mládežnického a komunistického hnutí pocházejí i jeho známosti, které mu nakonec pomohly luxusně přežít Gorbačovův pád – na rozdíl od jiných. V aparátu ÚV KSSS, jak se také en passant dovídáme, byli často lidé s významným rodokmenem, jejichž rodiny vytvářely ruskou politiku od carských dob – to je ovšem zajímavé, stejně jako fakt, že Gorbačov byl zásluhou babičky tajně pokřtěný a byl vlastně tak trochu věřícím – to je už spíše směšné, stejně jako když jeden náš komunistický představitel v hovorech s opozicí roku 1989 údajně na svou obranu uváděl, že v dětství ministroval. Někde se při čtení textu skutečně nelze ubránit pocitu jisté dětinskosti.

Svůj výklad autor začíná tzv. maďarskými událostmi (revoluce roku 1956, která se vyvinula z reformátorského úsilí Imreho Nagye a dalších a vyznačovala se v reakci na předchozí teror neuvěřitelnou brutalitou z obou stran a skončila až sovětským zásahem a masivní emigrační vlnou) – to Gračovovi bylo 15 let. Mnohem zasvěcenější je, když píše o 60. letech, které prožíval jako funkcionář a cestovatel po socialistických zemích. To, co je vůbec nejslabší, jsou jeho exkursy do ruských a sovětských dějin a do dějin socialistického a komunistického hnutí a marxismu: nyní se již nedivím, že sovětský režim dopadl, jak dopadl, když mu šéfovali takoví „odborníci“. Základní vlastností textu je manifestace banálních „pravd“, navíc posílených překladatelovými školskými vysvětlivkami, které nutí myslet na Werichovy sarkastické komentáře k vysvětlivkám v tehdejších českých knihách ze slavné forbíny s M. Horníčkem. Kniha, která by měla být určena vzdělancům, politologům a rusistům, se tak dostává na scestí jednoduché učebnice: jen Bože chraň, aby se z ní děti skutečně učily. Vskutku „učebnicové“ jsou výklady o Stalinovi a Berijovi, Chruščovovi a Brežněvovi, všude (nic proti novinářům) novinářská klišé. Gračov jako gorbačovec kritizuje jak pučisty z roku 1991 (několik jich spáchalo sebevraždu, jiní byli po čase amnestováni), tak vítěze Jelcina, zejména jeho rozstřílení Nejvyššího sovětu, o němž se u nás raději takřka nepsalo; Gračov opakuje známé mantry, zejména o sovětsko-německých vztazích, o pádu berlínské zdi a sjednocení Německa; ukazuje, že Gorbačovovi lidé v aparátu ÚV KSSS jednali na vlastní pěst ve shodě s některými státy, což se projevilo zvláště v případě sjednocovacího procesu v Německu: na nějaké náhody nelze věřit. Řada pasáží budí zase úsměv. O „tání“, o poslechu zahraničního rozhlasu, ale věříme jeho opojení ze závanu svobody. Na Západě mají rádi, když se Rusko pokládá za sfingu a tvrdí se něco o „ruské duši“; to vše Gračov s grácií žáčka také rád opakuje. Že Budapešť je jeho láska také rádi věříme, ale o Maďarech a Maďarsku se mnoho nedozvíme. Nejpitoreskněji je tu líčen rok 1968, kdy nám připadá, že sovětské stranické kruhy byly plné mladých opozičníků, kteří s okupací Československa nesouhlasili, ale asi se nestačili projevit. Jak byli perzekvováni ti z prominentů, kteří se projevili (na rozdíl od demonstrantů na Rudém náměstí), se dovídáme s typickou dikcí takto: „Několik sovětských redaktorů časopisu (jak prý vyprávěl Anatolij Čerňajev, 1921–2017; časopisem byly zjevně Otázky míru a socialismu – ip), mezi nimi například budoucí zmocněnec Ruské federace pro lidská práva Vladimir Lukin a můj univerzitní profesor Zamoškin, kteří otevřeně kritizovali intervenci Varšavské smlouvy, bylo okamžitě odvoláno z Prahy a posláno na podřadná místa ve vědeckých ústavech.“ (s. 103). Co na to řeknou ti pracovníci vědeckých ústavů na „podřadných místech“? Je jasné, že se tady formovala budoucí reformátorská špička mezi tehdy mladými nespokojenci, kteří si však své názory říkali asi jen mezi sebou. Své místo tu má invaze do Afghánistánu, krize Brežněvova režimu aj. Nedovedu pochopit, že autorem je historik a odborník na mezinárodní vztahy; nic z toho se zde neprojevuje. Nejhorší je, že tu nenajdeme nic podstatného z období, pro které byla kniha snad napsána a do češtiny přeložena, tedy „Gorbačovovi nablízku“. Není zde ani náznak nějaké politologické analýzy nebo hodnocení osobních vlastností Gorbačova a jeho okruhu. Autor byl zjevně zastáncem zachování sovětského celku v nějaké nové podobě, jak bylo schváleno většinou svazových republik a potom prezidenty tří východoslovanských republik na podzim 1991 porušeno. Přesnější představu tu však nenajdeme. Nicméně zůstává jeden závěr: bez ideálu a směřování nemohou státy a celý svět žít, tedy bez ideologie, to si uvědomil v jelcinovském Rusku, i když Putinovo Rusko také nemá rád, když v něm vidí silné prvky neostalinismu spojeného s nacionalismem (to měl však stalinismus také). Není jasné ani jeho pojetí role Západu. Na jedné straně mu vytýká, že Gorbačova zradil, na straně druhé vidí naivitu tehdejšího sovětského vedení. Je až neuvěřitelné, kdo tehdy řídil tak obrovské impérium a jaké měl skutečné názory skryté za fasádou oficialit. Nyní se dostáváme k meritu věci: události, většinou známé věci zde neuměle převyprávěné, jsou viděny shora, z pozice prominenta sovětského režimu. Jak tyto tragické události rozpadání státu a divoké ekonomiky jelcinovského Ruska prožíval, jak je u nás zvykem říkat, řadový občan? To se asi dovíme odjinud z jiných knih a nebude to nic hezkého. Politici mají povinnost věci měnit, ale k lepšímu a hlavně mají odpovědnost vůči občanům. Jak toto Gračov vidí, se však nedovíme.

Přesto je kniha užitečná už tím, že dává nahlédnout to zákulisí mladých „šedesátníků“, kteří dělali glasnosť a perestrojku, byť poněkud „za bukem“ jako Gračov, jenž nikdy nebyl přímo u klíčových událostí, i když se zúčastnil i důležitých jednání, třeba vytváření frakcí uvnitř KSSS až po její rozdělení: to se u nás medializovalo jen málo, měli jsme tehdy zkrátka jiné starosti. Pokus o převrat v srpnu 1991 prožíval na státní chatě nedaleko Moskvy.

Tajemství Gorbačovovy éry a její vyústění zůstává tedy tajemstvím: byl velký kormidelník tak naivní, že netušil, co jeho reformy a chování mohou v takovém kolosu vyvolat, nebo měl záměr říši skutečně zničit? A co mělo vzniknout místo ní? Opravdu Ruská federace a další samostatné státy? Bylo to vše z jeho hlavy? O tom raději nebudeme spekulovat a Gračov naše pochyby nijak nerozptyluje: buď nic nevěděl, nebo nám to zamlčel, nebo něco řekl mezi řádky, ale to umí přečíst jen někdo. Určitě však je nostalgický, když se po čase vrací z Paříže (předtím přednášel u kamaráda, bývalého mládežníka, v Japonsku – staré známosti se vyplácejí) do Moskvy a kráčí po starých, leč nyní značně změněných místech se změněnými názvy, jak se to v zemích Rusku v tom neuvěřitelně podobných po každém převratu běžně děje. Ale názor na dnešní svět, v němž by utopie, jistě jiná než sovětská, mohla znovu sehrát svou pozitivní roli, nám nesmlčel: „Vždyť je-li alternativou hrozba návratu světa k barbarství, celosvětový sociální výbuch nebo globální přírodní katastrofa (a možná spojení všech těchto scénářů), utopie by se mohla jak z mravního imperativu, tak zbožného přání změnit v mobilizující cíl a globální politický projekt. A jako tomu bývalo při jiných kritických okamžicích historie, vyzdvihla by politiky schopné povýšit se nad horizonty běžných voleb, bez ohledu na průzkumy popularity a rizika vynuceného odchodu do penze. Takové, kteří pomohou našemu světu vyhnout se osudu Titaniku.“ (s. 355). Bohužel mám pocit, že Gorbačov takovým politikem rozhodně nebyl, i když se to zpočátku zdálo.

Rád jsem jako studentík-středoškolák čítával články a komentáře překladatele této knihy a autora poučeného doslovu Milana Syručka (roč. 1932) v Mladé frontě konce 60. let 20. století blahé paměti; jako novinář zažil od 60. let převratné události nejen u nás v srpnu 1968, ale dříve i později v zahraničí (Skopje 1963, Paříž 1968, americké a čínské útoky ve Vietnamu aj.) Uměl vždy dobře psát, jeho věci měly šťávu, měl samostatné názory nepodléhající krátkodobým konjunkturám. Je dobře, že pokračuje v seznamování naší veřejnosti se zemí, jíž se sám nejednou zabýval. Možná měl jen lépe vybrat; v Rusku by se našlo podobných knih více a snad i sdělnějších; ostatně různých kampaňovitě vynášených ruských vědců jsme u nás už zažili více a zůstalo z toho jen něco. Překlad by si zasloužil radikální redakci; je tu příliš mnoho rusismů a různých neobratností („črty“ místo “rysy“, „na dobrou památku“, „medový měsíc“ místo trochu obrozenských „líbánek“, i když je možné, že se ten „honeymoon“ u nás už vžil, stejně jako „Mějte pěkný den“ – „Have a nice day“ nebo „dechberoucí“ – breathtaking“); překlad a hlavně jeho prezentace našemu čtenáři však nebyla jednoduchá, jelikož Gračov si až přespříliš – snad aby dokázal svou vzdělanost – libuje v citacích, reminiscencích a aluzích z ruského i jiného prostředí, z ruské i jiných literatur, hlavně dobových emblémů (Kafka, Sartre, Kdo chytá v žitě, On the Road…), které vzdělaný člověk zná, ale pokud jde o ruské věci, spíše jen vzdělaný Rus, stěží Čech, ať již vzdělaný nebo nevzdělaný. Kdo dnes rozumí aluzi „stalinská strž“, když nečetl román Ivana Gončarova? Lepší je to možná s písněmi Alexandra Galiče, řady nenápadných aluzí si nepovšiml jistě ani sám Syruček, komentáře k nim, a ty by byly právě velmi zajímavé, přirozeně chybějí, jsou zde jen „tvrdé“ odkazy, často na banality. Nicméně ani to nebrání celistvě vnímat knihu, i když zůstala na půli cesty a v podstatě zklamala očekávání. Je to zpola nevyužitá příležitost dovědět se něco více nejen o soumraku sovětské říše, ale vůbec o obecných symptomech rozpadu státu a velmoci – řada podobných procesů stojí dnes – bohužel – znovu „ante portas“.

Ivo Pospíšil