Ivo Odehnal – Jan Hrubý: Kozí balet. Miroslav Klepáček – Sursum, Brno 2016.

Ivo Odehnal (nar. 1936 ve Valašských Kloboukách) patří k nejvýznamnějším českým básníkům. Vícekrát jsem o jeho novějších sbírkách psal, byl to jeho nový vstup do poezie, z níž byl před lety publikačně vyobcován, alespoň soudě podle vročení jednotlivých publikací – po letech mlčení, ale jistě i permanentního básnění, neboť básník nemůže přestat být básníkem, přicházejí série sbírek a souborů, k nimž se tu již nechceme vracet. Ale ony se k nám zase stejně vracejí (viz dále). Kozím baletem vstoupil Mistr v opravdu pozdním věku na horkou půdu poezie pro děti, ale, přiznejme si, že i pro dospělé, kteří jsou rádi dětmi. Zvířecí motivy jsou dítěti nejblíže, a ty se neobejdou bez výtvarného výrazu (Jan Hrubý). Odehnalovy básničky jsou hravé, výrazné, vtipné, s pointou i bez ní: od titulní básně s kozou přes mouchu, psa, kočku, opici, husu, sovu, sysla, tele, čuníka, dokonce mikroba, slepici, mravence, červotoče, losa, lososa, lva, hrocha, vorvaně, žirafu, slona, káně, myš, klokana, kolibříka, žlunu, žábu, labuť, vosu, netopýra, chobotnici, kapra, tuleně, lišku, srnce… Některá zvířata jsou nakombinována s věcmi a pojmy na bázi zvukově asociativní. Pěkné čtení.

Ivo Odehnal: Hnízdo srdce. Tribun EU, Brno 2017.

Výbor z básní věnovaných rodnému městu Valašské Klobouky a Valašsku jako takovému zahrnuje téma rodného kraje z patnácti básnických sbírek v rozpětí 1970–2013. Tou první je Hladné pusté (1970), sbírka nejvíce spjatá s halasovsko-holanovskou linií české poezie, ale i zde je vidět ono krajinné ukotvení (básně Chléb, Mnutí aj.), Hadí paměť (1971) s příznačnými čísly již svými názvy (Pálenice v únorové plískanici, Večerní dvůr, Půda, Kopec) a pak následující Kvetoucí oheň (1975), Vábidla (1975), Tiché bubnování (1977), Nedílné hory (1978), Domovské právo (1979), Srdce o dvou kůrkách (1982), Křísení jisker (1983), Zamilovaný Descartes (1987), Pohanský hlad (1988), Věž laskavého větru (1989), Luna nad mlatem (2002), Ohořelec (2006), Šaman z Kančích hor pouští žilou motýlům paměti (2013). Básník Odehnal mě zpočátku nepřitahoval, ve své tvorbě opsal oblouk, při jehož vyústění se poněkud vrací k východiskům, asi jako Hegelova absolutní idea se vrací sama k sobě obohacena o své jinobytí v přírodě – ostatně nikoli náhodou je Odehnal profesí filozof.

Ivo Odehnal: Píseň o velkomoravské náušnici. Tribun EU, Brno 2016.

Tato báseň vyšla už několikrát (poprvé 1980), což autor ve svazku uvádí: toto vydání je paralelní v češtině a makedonštině (přel. Ivan Dorovský) – za tuto báseň dostal básník v Makedonii cenu. Báseň je inspirována nálezem velkomoravské náušnice dělníkem Emanuelem Lepkou r. 1925 ve Starém Městě u Uherského Hradiště při stavbě chléva. Ta je uložena v památníku Velké Moravy. Jde o báseň v něčem připomínající mnohem pozdější Zamborovo opěvování cyrilometodějské mise, nevtíravé, méně patetické než Zamborova báseň, lyrika velebící jazyk a písmo – podle Proglasu. Problém je, že čeština je Konstantinovými vynálezy nezasažena, snad jen několika slovy ve staročeském hymnu Hospodine, pomiluj ny, a to je málo – je tedy pro nás spíše měřítkem kulturnosti a kultivovanosti. Pro Slováky – snad kromě zvýšené emoční hladiny – je to podobné – na rozdíl od jižních Slovanů a Rusů. Takže slova, jimiž Odehnal slaví náušnici z Velké Moravy, jsou slovanská, ale jiná: „Slavím/ slovanskými slovy/ zlatou náušnici// Slavím/slovanský jazyk/ který mi/ otevřel cestu/ k předkům/ k sobě samému/ i k světu.“ (s. 46).

Ivo Pospíšil