Ladislav Soldán (ed.): Oleg Sus méně známý (a stejně neúprosný). Z Článků, Recenzí, Glosáře, Lektýrníku, Sami proti sobě a jiných rubrik Host do domu 1968. Tribun EU, Brno 2017.

Česká a brněnská legenda Oleg Sus (1924–1982), brněnský estetik evropské dimenze, břitký literární kritik a tvůrce literárněkritických a teoretických rubrik Hosta do domu, Indexu, Vědy a života a dalších periodik 50.–60. let 20. století, je tu představen podrobně, s rozmyslem, komplexně, jako někdo, kdo byl sice svázán se svou dobou, již utvářel, ale který přesahuje k nám a nastavuje nám nelítostné zrcadlo: jak vypadá včerejší a dnešní literární kritika a jakými principy se řídila a řídí. Čím Sus tak dráždil: především neúplatností svého kritického soudu, nikoli však záští, jak se dnes projevuje v kritice zájmových skupin (řečeno eufemisticky), nebo naopak pochlebováním, které je dáno osobně nebo i kvazipoliticky či ideologicky, neboť svět je už dávno zase rozdělen na bojující fronty i ve světě vědy, ale hlavně schopností uchopit podstatu problému, nezamlčet nic klíčového. U něho nestrannost neznamená šedivost a nevýraznost soudu, známé taktické kličkování, aby na něco nebo někoho nenarazil – takový kritik nemohl vyhovovat skoro nikomu. Ladislav Soldán byl jedním z mála, který se se Susem scházel i v době jeho totální nemilosti po roce 1971. Když dal průchod svému temperamentu a odmítl místo v knihovní výměně na filozofické fakultě brněnské univerzity, na níž mnoho let kmenově působil, nebylo pro něho místo ani v těch nejpitoresknějších povoláních, takovým byl nepřítelem státu; bylo to až neskutečné, neboť Oleg Sus měl sice své názory estetické i politické, ale rozhodně nebyl tvůrce pražského jara jako jiní, ale o to více dráždil. Takže ho lidé mohli dalších více než deset let až do jeho předčasné smrti vidět s dvěma nákupními taškami: v druhé měl vždy knihy: obraz to české malosti, která dupe po svých nejlepších, par excellence. Soldánova studie na konci svazku, jemuž vévodí fotka Olega Suse s tváří napůl překrytou vlastní rukou, je kvalitním průvodcem po Susově životě a díle, po jeho metodologii a kritické strategii. V době, kdy u nás nesměl publikovat, psal do zahraničí, do Polska, západního Německa, Itálie, tehdejší Jugoslávie, kde jeho práce o české estetice, strukturalismu a českých formistech rádi přijímali. Nicméně jádrem jeho života literárněkritického byl časopis Host do domu (1954–1970, neplést s nynějším Hostem), jehož podobu v 60. letech 20. století utvářel spolu s dalšími členy redakce a redakční rady – s Janem Skácelem, Milanem Uhdem, Janem Trefulkou, Vladimírem Blažkem, Antonínem Brouskem, Josefem Hrabákem, Ivanem Křížem, Ludvíkem Kunderou, Adolfem Kroupou, Bohumírem Macákem, Oldřichem Mikuláškem, Jiřím Opelíkem, Zdeňkem Pluhařem, Milanem Suchomelem a Janem Zábranou (toto uvádí Soldán, sám básník, překladatel a literární kritik a vědec, roč. 1938, z obálky 15. ročníku časopisu č. 15) a dalšími – byly tam osobnosti často různých názorů a různých životních osudů. Zejména zde proslula jeho pravidelná rubrika 13 řádků Olega Suse – ale jeho osobnost se projevovala texty s řadou pseudonymů, šifer a zkratek, např. De Death, Tlalok, Bredon, Mogul aj. Svazek obsahuje reprezentativní průřez jeho rubrikami, je tu rozhovor s Romanem Jakobsonem, recenze, eseje, glosy, polemiky, přesně tak sršaté jako jeho Metamorfózy smíchu a vzteku z roku 1963. Psal o všem možném, rozhodně nebyl vybíravý, ale dovedl vyhmátnout i věci takřka na okraji, komentoval překlady, domácí poezii, prózu i triviální literaturu, kterou občas odhalil i v důležitě se tvářících dílech koryfejů. Někdy místo recenze jen citoval, a to stačilo, aby následoval výbuch smíchu. Všiml si mimo jiné i Straussových Zápisků diletanta (Tatran 1968), věcně a kriticky se dotkl poezie Jiřího Suchého a ocenil jeho sebereflexi, rozčiloval se kvůli češtině (co by asi říkal dnes? – o tom např. glosa O galeriích a galejích českého jazyka, kde sarkasticky kritizoval pseudoteoretickou nabubřelost), nebál se poukázat na schematičnost třeba takového kultovního autora surrealistů, jakým byl Aimé Césaire (1913–2008), nebo na literaturu psanou na komerční objednávku, přičemž ovšem netvrdil, že by tato literatura neměla existovat. Rozhodně nebyl didaktickým kritikem, který něco vynucuje, spíše provokoval a nepřímo vedl k sebereflexi, jistě vyvolával i odpor, a to se mu asi stalo po roce 1970 osudným, vždyť někteří spisovatelé si na kritiky stěžovali na nejvyšších místech. Dokázal objevit i originalitu jazykových sloupků Jana Chloupka, i když nezaváhal ani jemně píchnout a jako správný Rus po otci byl i mírně nostalgický a melancholický, to je někde vidět, ale vždy to „překousl“ nějakým sarkasmem, to vymýšlet dovedl. Je to opravdu útěšná četba, hodokvas intelektu, kouzlení s češtinou, a také stará, dobrá evropská kultura, která nám mezitím uniká mezi prsty do nebytí. Možná jsou tyto Susovy kritické eseje, stručné charakteristiky, hutné poznámky vždy s jasným estetickým soudem, jednou z posledních vzpomínek na tuto zaniklou dobu. Doc. Ladislavu Soldánovi patří dík za vkusné, nevtíravé připomenutí toho, jemuž všichni nejprve lichotili, potom se ho báli, dále se mu vyhýbali, aby ho nakonec post mortem freneticky oslavovali a na závěr na něho zapomněli. Ne tak sestavovatel výboru a jeho čtenář.

Ivo Pospíšil