Maxim Bahdanovič: Přetržený náhrdelník. Národní knihovna ČR – Slovanská knihovna, Praha 2017.

Je to dobře udělaný výbor a hlavně užitečný k poznání nelehkých počátků novodobé běloruské poezie, jejímž byl Maxim Bahdanovič (1891–1917) čelným představitelem. Uvedení pořadatelé a tvůrci opatřili knížku vysvětlivkami, průběžnými komentáři a malým portrétem básníka, který zemřel uprostřed velkých změn, které očekávaly Rusko, a tedy i Bělorusko. Sepětí východoslovanských zemí, Ruska, Běloruska a Ukrajiny, Litvy a Polska i evropské tradice je dané historicky a literatura potvrzuje nejen kontroverze, ale hlavně spolupráci a úzké vztahy spisovatelů zmíněných zemí. Ostatně osud Bahdanoviče ztělesňující mýtus smrti mladého básníka to jen potvrzuje. V portrétu hned na počátku je to zachyceno: Afanasij Fet a Paul Verlaine, dvě křídla dvou světových poezií, zasáhli poetiku jeho tvorby, jíž se stal tvůrcem moderní básnické běloruštiny. Ve Vilně (Vilnius) vyšla jeho jediná básnická sbírka Vjanok (Věnec, 1913), jíž v době soumraku moderny vstoupil do povědomí čtenářů, když nepočítáme desítky lyrických čísel roztroušených po periodikách a novinách. Bahdanovič manifestuje to, co jsem kdysi napsal v souvislosti s charakterem běloruské literatury: Kdybychom na tomto základě chtěli dojít k pramenům běloruské literatury jako kulturního a uměleckého typu, došli bychom zhruba k třem větvím: 1) klasicisticko-osvícenské heroikomice a travestijnosti inspirované ukrajinskou tradicí; 2) preromantické, romantické a novoromantické folklórnosti prezentované mj. narativními formami spojujícími běloruskou a polskou literaturu (gawęda); 3) panromantismu syntetizujícího romantismus i novoromantické proudění jako projev bělorusko-polské biliterárnosti. Pokud jde o orientaci běloruské literatury napínané – stejně jako celé národní společenství – do několika stran, tedy na Západ, Východ, Sever, ale také na jihozápad směrem ke geografickému a hlavně kulturnímu a duchovnímu fenoménu střední Evropy, je zřejmé, že jde o osud nelehce se konstituujícího tranzitivního pásma s nevyhraněnou identitou, jejímž společným jmenovatelem je – spíše než jazyk – národ a stát. Tragično, které se s tímto osudem spíná, přechodnost a vícevazebnost národní kultury, jež se projevuje i v poetice národní literatury, její přemosťovací úloha, v jistém smyslu protnutí často protichůdných jevů a vlivů, není rozhodně negativní, neboť skutečné i estetické hodnoty vznikají zpravidla na hranách, v hraničních sférách, v zónách plodných kontaktů a průniků. V tomto smyslu je osud běloruské literatury sice tíživý, ale současně šťastný. (Běloruská literatura jako kulturní a umělecký typ. In: O spoločných hodnotách v slovensko-bieloruských vzťahoch. Združenie slovanskej vzájomnosti, Univerzita Mateja Bela v Banskej Bystrici, Filologická fakulta, Katedra slovanských jazykov, Banská Bystrica 2004, s. 21–31; podobně jsem to vyložil ve své průvodní stati v Slovníku ruských, ukrajinských a běloruských spisovatelů, LIBRI, Praha 2001, později i jinde).

Bahdanovič patří, řekl bych, k neoromantickému proudění v běloruské poezii: svědčí o tom přírodní lyrika, obvykle spjatá se společenským a národním probuzením po první ruské revoluci, s našanivským obdobím: „Přijď bouře, ať se země třese“ (Sněhová bouře). Symbolická je v tomto smyslu titulní báseň z cyklu Úvahy: „Přetržený náhrdelník / pánu bohu spadl z prsou… / Po bezmezném modrém nebi / hvězdy rozkutálené jsou. / Pohlížejí smutně, s citem / na nešťastnou naši vlast. / Co tam dole slyší, vidí? / Proč se musí chvět a třást?“ (1910). Tyto romantické vzory spojené s národním osudem, dynamizované přírodní motivy a zvláště romantická láska, patrně jen platonická, nešťastná – to jsou i oddíly výboru, které jsou stěžejní. Neoromantická a modernistická poetika se tu spojuje jako v ukrajinské a běloruské literatuře vždy se sociálními a národními motivy (Z písní běloruského mužika, Slucké tkadleny, Lide, běloruský lide!). Milostná poezie je někdy didakticky stylizovaná, milostně nenaplněná, mile naivní: „Čekám a teskním, Proč nevyjdeš ven / do rozpálené letní ulice? / Polední slunce, asfalt roztaven / dal by mi otisk tvého střevíce. // A já očima tvýma nevnímán, / jak by svět pro mě neexistoval, / líbal bych ho, však teď jen rozjímám, / zda skončí někdy nešťastný můj žal.“ (1911). Překladatel a básník stáli před nelehkým úkolem, ale zhostili se ho se ctí, i když Bahdanovič asi trvaleji do českého povědomí nevstoupí, spíše jen jako doklad vývoje běloruské poezie. Je dobře, že po Václavu Židlickém (1931–2002) jsou tu noví překladatelé a interpreti z tohoto jazyka. Lze říci, že Bahdanovičův výbor je vnitřním lyrickým deníkem: probuzení básníka, země a příroda, milostné vzplanutí, metatvorba, autocharakteristika vlastní poezie („Tak dávnou krásou planou moje básně…“) a nakonec existenciální polohy v předtuše a nakonec existenciální polohy v předtuše a očekávání blízké smrti, která ho zastihla v Jaltě, tehdy obvyklém lázeňském místě nemocných tuberkulózou.

Bahdanovič je typickým básníkem přechodného období nově formovaných literatur, jako byla běloruská, která v moderní běloruštině existuje teprve od 19. století, když nepočítáme společnou literaturu Kyjevské Rusi, její volné pokračování v rámci Velkoknížectví litevského a na území dnešního Běloruska i Ruské federace. A hlavně pražský překlad Bivlija ruska Francisca (Francišaka) Hěorhije Skaryny (asi 1490–1552), který je všeobecně znám (nevím, zda zcela právem, ale na to asi odpověděli účastníci nedávného pražského sympozia k pětistému výročí jejího vydání, 1517, také roku Lutherova vystoupení, jež se konalo 15. června 2017 s omezeným okruhem vystupujících, v případě sympozia i slavnostního položení květin u pamětní desky Skaryny v areálu Klementina za aktivní přítomnosti oficiálních běloruských politiků a diplomatických zástupců a absence vysokých oficiálních politických osobností českých; jazykem – alespoň podle programu – byla ruština).

Bahdanovičova poezie nese stopy romantismu, neoromantismu, dekadence, symbolismu, ale jen stopově: zachycuje atmosféru moderny, která je tu spojena se sociálními a existenciálními otázkami, stejně jako v poezii české dekadence takřka o dvacetiletí dříve, jež je ovšem poeticky výraznější.

Některé emblematické básně Bahdanovičovy se ve výboru neobjevily, najdeme tu však slavnou Pahonju, ale je vždy těžké vybrat i vzhledem k recepčnímu prostředí. Překlad je to dobrý, někde sice mírně klopýtá, jde o rýmy a výběr lexika, ale ono je těžké překládat básníka, v němž se reflektuje i etapa učednická. V Bělorusku je Bahdanovič ctěn, má zde sochy, bysty, muzea v různých místech (vesnice Rakuťovščina, Hrodno, Minsk, Jaroslavľ) spjatých s jeho pobytem – ve srovnání se zemí, kde se naopak památka národních básníků likviduje (Petr Bezruč – právě on a Bahdanovič mají mnoho společného; škoda, že si toho komentátoři nepovšimli). Zkrátka a dobře: záslužný kulturní čin – výbor z Bahdanoviče (zásluha překladatele a básníka, Slovanské knihovny NK ČR a jejího vedení) – nám připomněl nejen počátky moderní běloruské poezie, ale i naše vlastní hříchy.

Ivo Pospíšil