Miroslav Macek: Samomluvy Miroslava Macka. Jonathan Livingston, Praha 2017.

Možná si leckdo vzpomene na bývalého politika ODS; jeho politickou a jinou dráhu nebudeme komentovat (byl postupně poslancem Sněmovny národů bývalého Federálního shromáždění, později krátce i místopředsedou federální vlády): ostatně sám se o to v této knížce pokusil. Publikace soustřeďuje Mackovy literární výtvory, které psal pro denní tisk, časopisy a také pro svůj blog Viditelný Macek. Sám autor nebyl jen politikem: občanským povoláním je stomatolog (zubní lékař), jinak ovšem také filatelista, bibliofil, překladatel, prozaik, dramatik a básník: jakou literaturu překládá, o tom se můžeme právě zde přesvědčit (je to vše, co odpovídá jeho naturelu a životní filozofii). Je to milé čtení, současně na slušné intelektuální úrovni a většinou i literárně zdařilé. Na počátku stojí rodinná anamnéza, Domov, Bábinka, Děda (z matčiny strany je autor německého původu), rodiče a potom samozřejmě školka a škola, probouzející se individualita, jedenáctiletka, vysoká škola a „zlatá šedesátá“, dvě manželství, potomci, a hlavně poslední objev – třetí manželka Petra: autor to líčí tak, že ho inspirovala Picassova mladá milenka a že také zatoužil prožít stáří s mladým děvčetem, jež by mu nedalo zestárnout – proti gustu žádný dišputát. Hlavní pocit z Mackovy knihy a vůbec z jeho slovesných výtvorů je radost ze života, požitek z jeho krás, jistý hédonismus. S tím jsou v souladu i jeho další koníčky, o nichž byla řeč, kromě již zmíněných také film: „Vše vygradovalo v sedmdesátých letech, kdy jsem se stal shodou okolností předsedou místního filmového klubu a zastával tuto funkci až do roku 1989.“ (Bylo to v Zábřeze, na tom si autor dává záležet, nikoli v Zábřehu, s. 95). Sám se nazývá rentiérem a pro druhou část své knihy vybral texty novinové, internetové, vlastní umělecké texty a překlady. Někoho možná překvapí, že Macek pokouší i dramatickou múzu. Jeho vlastní tvorba je hravá, vtipná, drží se tradičních veršových forem; autor vidí literární dílo ze zvláštního zorného úhlu, což vtipně a řekl bych, že i argumentovaně, popsal v Medicinsko-literární úvaze nad překladem Poeova Krkavce (to je jeho překladatelské řešení názvu pro tradičního Havrana). Známá Poeova báseň je podle jeho přesvědčení básnickým vyjádřením Poeova prožitku predelirantního a delirantního stavu s typickými projevy alkoholika. Tím polemizuje s vlastní Poeovou úvahou Philosophy of Composition. Macek má specifické řešení i v překladech stokrát přeložených textů a jeho životní pocit dobře vystihuje Kazatel (Kóhelet) a nutno říci, že jeho překlady jsou vždy nápadité a živé: plynutí času, pomíjivost a utkvění v kráse – to jsou dominantní témata jeho tvorby, překladů a základního životního pocitu. Kromě Kazatele si vybral třeba Pomstu času Agathia Scholastica, čínskou báseň Zvedněme číše, Francisca de Queveda Já udělal, nač stačily mi síly, německého barokního pěvce Andrease Gryphyuse Vše je marnost; najdeme tu i báseň Alžběty I. Anglické nebo Johanna Wolfganga Goetha či známou Keatsovu báseň La Belle Dame sans merci, také jedovatou Byronovu a jeho oblíbeného Roberta Burnse nebo Williama Blakea, taky Puškina a Paula Verlaina, z prózy Jeroma Klapku Jeroma. Je to četba – nehledě na pocit marnosti, pomíjivosti a hodiecentrismu – útěšná: přináší spočinutí, zamyšlení, uklidnění, ale současně se tu otiskl portrét tvůrce, jehož základní vlastností je znalost míry. Možná z jeho fatalismu vyplývá i příklon právě k textům typu Kazatele, kterého přeložil v jedné jeho části (i když jde vlastně o dost radikální interpretaci): „Čas rozhoduje, kdy a co se stane/ a v jeho toku vše je předem dané:/ čas zrození a stejně tak čas smrti,/ čas setí i čas, kdy se zrno drtí,/ čas ničení a také budování,/ čas zabíjení, pod ochranou braní,/ čas pláče, smíchu, veselí i smutku,/ čas vraždění a také dobrých skutků,/ čas nálezů, ztrát, moudra, neznalosti,/ čas ticha, mluvy, poklidu i zlosti,/ čas míru, také válečného klání,/ čas nenávisti i čas milování.“ (s. 211). Možná i z tohoto zdánlivě odevzdaného klidného, cyklického postoje vyplývá etika, která je mravnější než nejslavnostnější deklarace.

Ivo Pospíšil