Milan Pokorný (ed.) V hlavní roli – rozhlas! Rozhlas jako literární hrdina v dílech vynikajících i zapomenutých představitelů české literatury. Sestavil a komentářem opatřil Milan Pokorný. Praha: Radioservis, 2018.

Rozhlas je médium jakoby zastaralé, dnes suverénně vládnou vizuální média, interaktivita, ale Milan Pokorný, kdysi šéfredaktor Týdeníku Rozhlas a nyní v pozici ombudsmana Českého rozhlasu, si to nemyslí. Jako absolvent bohemistiky a historie na UK a jako doktorand a doktor slavistiky na Masarykově univerzitě se zabýval a zabývá také slovenskou literaturou a střední Evropou, což uplatnil jako novinář od konce 80. let minulého století a později jako vysokoškolský učitel v Brně a Českých Budějovicích. Věnuje se dlouhodobě rozhlasové historii, byl editorem publikace Od mikrofonu k posluchačům (2003), obrovského cyklu Kapitoly z historie českého rozhlasového vysílání (2003–2005), napsal knihu o Karlu Kynclovi (2005) a „báječných mužích s mikrofonem“ (2008), ovšem i další publikace literárněvědné, textologické, studie z česko-slovenských literárních vztahů apod. Kniha uvedená předmluvou ředitele Českého rozhlasu Reného Zavorala, zdůrazňující věčnost rozhlasu jako zpravodajského aktivního média tváří v tvář televizi a internetu, obsahuje i úvodní text editora, v němž se mimo jiné říká: „Rozhlas v řeči významů nadále zůstává spojen s lidskou pospolitostí, se sdílením hodnot a postupně k tomu přistupují nové významy, spjaté se subtilními prožitky v hlubinách lidského podvědomí, včetně pocitů nostalgie a idyličnosti. Jako by tím rozhlas postupně dovršoval pomyslný kruh a vracel se ke svým kořenům, očištěn cestou dějinami od všeho, co jej odvrací od prapůvodního smyslu.“ (S. 14.) Je tedy přítomná kniha souborem textů o rozhlase z pera lidí různého významu, různě reflektovaných kdysi i dnes. Mezi nimi najdeme klasiky nebo aspoň známé autory české literatury, jako jsou Karel Čapek, Eduard Bass, Felix Háj (pseudonym triviální autorky Marie Wagnerové), Josef Kopta, Jiří Karásek ze Lvovic, Jan Weiss, Karel Poláček, Jaroslav Seifert, František Kožík, Norbert Frýd, Ludvík Aškenázy, Achille Gregor, Václav Lacina, Josef Kainar, Jan Skácel, Miloslav Šimek a Jiří Grossmann, Ota Pavel, Jiří Žáček, Hana Pražáková, najdeme tu slova jiných umělců a novinářů, jako např. Karla Kyncla, Jiřího Slívy, Ilji Hurníka, Ivana Krause, Rudolfa Čechury, najdeme tu i inzitní texty Věry Plánské-Klecanské, manželky Jaroslava Haška Jarmily, zvěčnil se tu i editor sám a jeho kolegové novináři, mistr fejetonu Rudolf Křesťan a spisovatelé František Nepil a Eva Frantinová. Lze konstatovat, že kolem rozhlasu se včera i dnes seskupovali lidé určité krevní skupiny, většinou bytosti tolerantní, mírné, hledající spíš harmonii a lidskou spřízněnost než ostré názorové hrany, ale o to více jsou jejich slova přesná, nevyhýbají se ani ironii a sarkasmu, ale jsou spíše poetická, radostná, ale také idylická a elegická, jak o nich editor sám mluví; nelze zapomenout, že Milan Pokorný je nejen editorem, ale také autorem, a to nejen svého vlastního textu Helena, rádio a já, ale hlavně úvodních textů k jednotlivým ukázkám, které jsou jemné, nevtíravé, poučné v dobrém slova smyslu. Tak se celá kniha stává tak trochu encyklopedií našeho vztahu k tomuto médiu, ale také pozoruhodným panoramatem české literatury od 20. let minulého století po současnost. Je to publikace hodná bedlivé pozornosti, esteticky hodnotná, ale jsou tu i texty slabší uveřejněné právě jako doklad doby, jako zpráva o člověku a jeho lásce k rozhlasu. Axiologické hledisko se tu prolíná s pozicí historické věrnosti a konkrétnosti. Jedním z nejpůsobivějších textů je hned úvodní Čapkův, i když tu tento autor má i jiné věci, neboť jeho sepětí s rádiem bylo více než úzké. Proč? Čapek byl novinář – kromě toho, že byl vlastně básník, překladatel, dramatik, prozaik, satirik par excellence: ostatně britský bohemista Robert Pynsent uvádí právě tuto jeho profesi jako jedinou, když sarkasticky pokládá za jediného Čapka české literatury Karla Matěje Čapka-Choda, neboť pro něho je Karel Čapek právě – chce se napsat pouhopouhým (kdybych si novinářů nevážil) – novinářem, neboť o jeho novinářské profesionalitě není pochybnosti. Čapek psal svůj text v době rozhlasových počátků, kdy se se sluchátky na uších poslouchala „krystalka“: pamatuji si na vyprávění svého dědečka, který také musel mít vždy každou novotu (já si jen pamatoval funkční rádio z 30. let minulého věku, a to opravdu v útlém věku. „Nuže, nebude nic nového na tom, že lidé budou sedět a poslouchat přednášku nebo operu; nové bude, že budou při tom sedět doma; nové bude, že budou k domácímu krbu přivázáni více než dosud a pevněji, protože budou přivázáni drátem […] Člověk bude sedět doma, aby byl ve styku se světem. Zavře se u sebe. Aby si dal Řím nebo Londýn. Sundá si límec, aby byl v opeře. Hrozí nám propuknutí nebývalých domácích ctností, nastane veliké stěhování k domácím krbům. Svět se trochu změní.“ (S. 18–19.) Čte se to hezky a se shovívavým úsměvem v době, kdy se změnilo takřka vše. Ale co zůstalo? Ta individualizace prožitku a spojení se světem, to se dnes jenom znásobilo. Ani autor světových dystopií asi nedohlédl, kam tato individualizace, toto „singlování“ může vést a jaké odvrácené strany může mít. I proto je četba tohoto rozlehlého svazku, skvěle edičně vybaveného, tak přínosná.

Ivo Pospíšil