Dopisy Petra Bezruče. Uspořádal Petr Cetkovský, grafické zpracování Jan Petrák, tisk: Tiskárna Protisk, s. r. o., Management knihy: Algomed s. r. o., 2018. Neprodejné.

VŠETIČKA, F. Bezručova báseň. O poetice básníkovy poezie. Olomouc: Václav Lukeš – Poznání, 2018.

V době, kdy se chystá demolice tzv. bílého Bezručova domku v Kostelci na Hané a snad obnova básníkovy expozice v tzv. červeném domku, kdy jsme si museli vyslechnout zpupná slova „znalce“ o přeceňování Bezručova odkazu, vycházejí dvě knížky. Jedna napůl inkognito, jako neprodejná, ale skvěle redakčně a výtvarně vypravená bibliofilie, druhá znovu objevuje Bezruče nikoli jen jako barda, ale především jako básníka, který je naopak právě jako básník stále nedoceněn.

Trochu odezněly polemiky o autorství Slezských písní, také s odchodem jejich bojovných aktérů na věčnost. Bezručova osobnost však zůstává a zdá se, že jeho záhadnost nemizí, neboť se stále objevují nové věci, které jsme neznali. Patří k nim i nedávno vydaný svazek. Není o něm moc slyšet, dostaly se ke mně jen dvě recenzní reakce (Jaromír Šlosar, Karel Sýs). Pořadatelem a editorem je trochu skrytě prof. MUDr. Petr Cetkovský, PhD., MBA, ředitel Ústavu hematologie a krevní transfúze UK v Praze, působící také na Masarykově univerzitě. Zdá se, že kulturní lékaři a technici ještě zdaleka nevymřeli – kéž by se také o exaktní, přírodovědné a technické obory takto seriózně zajímali humanitní vědci! Adresátem dopisů národního umělce Petra Bezruče byla editorova babička Marie Červinková, žena podivuhodného, snad i asketického osudu, vzdělaná, osvícená, v kulturní veřejnosti známá – pořadatel je jejím vnukem a svěřuje se čtenáři, jak zvažoval publikování této jedinečné korespondence: „Dlouho jsem váhal, zda korespondenci posílanou Petrem Bezručem zveřejnit: zda nejsou texty příliš osobní a neměly by nadále zůstat skryty. Nakonec jsem se rozhodl pro jejich zveřejnění, neboť se domnívám, že by tato knížka babičce udělala radost.“ Ostatně sama vyzývala v zachovaném dopise k tomu, aby si její dcera Eva, pořadatelova maminka, a další generace těchto vzácných památek vážily. Jak nás pořadatel a editor informuje, dostala Marie Červinková po válce od hudebního skladatele Jiřího Srnky exemplář Slezských písní podepsaný Bezručem, potom mu napsala dopis a rozvinula se mezi nimi překvapivá korespondence, když si uvědomíme básníkův věk a hlavně nespočet dopisů, které mu přicházely, často s žádostí o knížky a autogram, a na něž odpovídali jeho tajemníci. Bezruč je i tu samorost, rozhodně nebyl vůbec politicky korektní, což dnes asi dělalo editorovi značné potíže, jež řešil po svém. Bezruč jak cítil, tak říkal a psal. Ukazuje se, že národní umělec tragickým omylem pokládaný za exponenta minulého režimu a nacionalistu, člověk klasického vzdělání a velkého čtenářského rozhledu, sarkasticky komentoval zásahy cenzury proti svému dílu, všeliké umenšování, průtahy s vydáním apod. I to toto dopisování obsahuje, včetně jizlivých poznámek k novým cenzorům 50. let minulého věku. Ale podstata je jinde: Bezruč je člověk ostře vnímající přírodní dění a koloběh, člověka jako součást přírody, počasí, podnebí, zdraví, píše o svých potížích, návštěvách nemocnice, nesčetných rentgenech, pití slivovice, chorobách, jež nakonec vedly ke konci. Je to osobní, ale nevtíravé, není to únavné čtení, je to živé, bystré, stručné, inteligentní. U Bezruče nebyla jeho lidová stylizace jen maskou, chápal svět takto přirozeně, také jeho pobyt daleko od lidí, najdeme tu zmínku o Thoreauovi a jeho Waldenu, střízlivé a věcné pochopení pro různé duchovní proudy, najdeme tu jeho nové nebo staronové básně. Korespondence se přerušovaně táhla od roku 1947 do básníkovy smrti v roce 1958. Editor volil zajímavý postup: některé dopisy přepsal i s rizikem nepřesného přečtení, za což se předem omlouvá (básníkův rukopis je místy svérázný), ale doprovodil je fotografiemi rukopisů včetně korespondenčních lístků a obálek, takže dal čtenáři svobodu volby – a doplnil výtvarným doprovodem Slezských písní a obálkami některých vydání včetně londýnské edice vydané kroužkem Slezanů roku 1944. V dopise z 26. 10. 1950 uvádí: „Chtěli jsme vydat šest povídek – knížka byla zabavena. Nebylo by se to stalo ani za Rakouska, ani za I. republiky…“ (s. 20). Bezruč píše o léčení svého pohybového ústrojí, pití léčivých čajů, ale i jiných „léků“ a nebere si servítky, neboť, jak již uvedeno, dnešní political correctness mu není vlastní; není ani zastáncem někdejší československé zahraniční politiky: „O tom, jak Pražská geniální politika Slezsku ublížila, bych musil napsat aspoň arch. Beneš vydal půli Těšínska Polákům, ač ten kmen za Olzou se zoufale bránil tomu připojení a všecko tam brečelo, když byly stavěny hraniční sloupy. Plebiscit bychom vyhrali na ¾, ač je na Těšínsku 60 000 přistěhovalých Poláků z Haliče. A jak se namáhali v r. 1945, aby byli zase připojeni k nám!“ (dopis z 6. 2. 1951, s. 33). Utkvění v přírodním dění je tu silné, popisy počasí a proměn kolem, neboť Bezruč rozuměl řeči přírody a předvídal, jaký bude podzim nebo jaro, jak dlouho se bude moci koupat, komentoval svoje zdravotní problémy, prolévání heřmánkovým čajem, lékařské zákazy a příkazy, které s papiroskou v ústech respektoval jen někdy. Svěží čtení! A nakonec dopis o jeho skonu z pera jeho tajemnice. Korespondence končí, ale hodnoty zůstávají. A především miniportrét rázovitého člověka, vzdělance a básníka, milovníka přírodních rytmů, slezského a českého vlastence, bystrého komentátora společenského dění. Bez tohoto dopisování by byl Bezručův obraz chudší. A také obraz naší doby s jejími světly a hlavně stíny.

Všetička je naším jediným skutečným kompozitologem, řekl bych asi i v evropských poměrech. Desítky knih, které mu už vyšly, následuje nyní Bezručova báseň, brilantní série kompozičních analýz stěžejních bardových básní. To, že v druhé části knihy – kromě obvyklého slovníku méně užívaných pojmů, rejstříku věcného a jmenného a bibliografické poznámky – uveřejňuje rozebírané básně, připomíná klíčový blok básníkovy tvorby. V úvodu je to proslulý sžíravý Den Palackého, následují Jen jedenkrát, Leonidas, Bernard Žár, Maryčka Magdonova, Stužkonoska modrá (ta v seznamu básní chybí), jistě i Pole na horách nebo Kovkop. Když čtu Všetičkovy nápadité analýzy, v nichž nakonec dochází k zobecněné charakteristice kompozice Bezručových básní, je mi líto, že se předmětem jeho zájmu nestaly i jiné básně, třeba Maškarní ples, Papírový Mojšl nebo Motýlek či Praha caput regni, Žně – ty by ukázaly Bezručovu básnickou kompozici, ale i tematické složky zase jinak a možná nečekaně. Na rozdíl od Artura Závodského, s nímž tu polemizuje, se Všetička domnívá, že kromě principu polarity a kontrastu, které jsou stejně v podstatě identické a souvisejí spíše s tematickým členěním básní, jsou tu i jiné principy, a že kontrast je pouze jedním z nich – kromě rytmu, refrénu, finále, explicitu, zarámování a hlavně barevného principu, jemuž kdysi sovětští teoretici literatury říkali „barevná paleta“ (cvetovaja palitra).

Tož tak. Bezruč se nám vrací, zatím spíše do lhostejného prostředí, neboť mnozí si jeho jméno pamatují již jen z proslulé hry Járy Cimrmana Posel světla jako jméno dolu; je vlastně nechtěné reziduum odmítané minulosti, na němž si jako na mnoha bardech zchlazuje dnes žáhu každý neumětel. To neznamená, že by Bezruč měl být nekritizovatelným, že by se na něho mělo nahlížet stále stejně, že budeme přehlížet jeho slabiny, ale rozhodně bych radil postupovat obezřetně, s hlubší reflexí, ale i sebereflexí. Je tu hodnota, která poezii rozvíjí a jako každá estetická hodnota udržuje při životě jazyk a národ.

Ivo Pospíšil