MACHÁČEK, M. Gustáv Husák. Praha: Vyšehrad, 2017.

Když Gustáv Husák (1913–1991) zemřel, bylo autorovi knihy pouhých pět let, a přesto napsal snad nejreprezentativnější monografii o tomto slovenském a československém politikovi a státníkovi. Jistě je toto jedna z příčin jeho obdivuhodného nadhledu a odstupu, zcela nezbytného pro jen trochu objektivní monografii. Nicméně nebezpečí tu zůstalo: spočívá v onom přiblížení objektu studia, jak o něm sám autor na více místech hovoří: kontaktem s objektem zájmu, byť na bázi dokumentů, se člověk chtě nechtě staví poněkud na jeho pozici, snaží se vcítit do jeho postojů, a i když se snaží, seč může, zůstává tu něco, co ho spíše vede k zdůraznění pozitiv nebo aspoň k tomu, že jde o osud člověka, o jeho životní dráhu, o jistou předurčenost a také o politiku, kde je všechno hodně jinak. Kritický ohlas na monografii mladého historika je v podstatě jednoznačně kladný. Autor se už mohl opřít o své předchůdce na slovenské a dílem i na české straně a je jasné, že se tu pohledy budou lišit i z důvodů národních, ale neměly by, pokud by šlo o skutečné úsilí o objektivitu. Podle Francise Bacona jde tedy o poněkud upravenou idolu tribus (idolu rodu) a idolu specus (idolu jeskyně), které mohou leccos měnit nebo zastírat. Jde jen o sílu akcentů: na jedné straně Husákova politika jako prosazování slovenských zájmů, na straně druhé jeho pragmatický, tedy často nejen smířlivý, ale i drsný postup vůči odpůrcům, někdy i zrada původních východisek i lidí s nimi spojených: v politice se může leccos a všeobecná humanita se neodpouští. Autor si – patrně právem – získal sympatie nejen odborníků, ale i rodinných příslušníků politika. Jaký byl Gustáv Husák? Podstatné je, jak jsou v knize reflektována různá období jeho života, a tedy i různé etapy života slovenské a československé společnosti, např. jeho vztah k meziválečné Československé republice, k první Slovenské republice/Slovenskému štátu a jeho představitelům, k politice KSČ a KSS a diferenciacím také vzhledem k měnící se mezinárodní situaci a politice SSSR, jak byl hloubkově motivován zákrok vůči Demokratické straně, jeho pozice před únorem, po únoru 1948, problém tzv. československé cesty k socialismu a slovenské zájmy, vztahy k Izraeli a Židům-komunistům, problém tzv. buržoazního nacionalismu, reformismus 60. let minulého století, Jan Palach, hra sovětskou kartou, normalizace a konsolidace (to se u nás takřka vždy zaměňuje), odchod sovětských vojsk, vnitrostranické boje v 70. a 80. letech, problém listopadu 1989, jistá podobnost s Benešem v krizi téhož roku, bezmoc daná i zdravotním stavem, možná vyvolávající spekulace, jak by vše probíhalo, kdyby byl Husák ve formě roku 1968. V každém případě v Husákovi dalo Slovensko našemu geopolitickému prostoru výraznou postavu skutečného politika, ať již ji hodnotíme jakkoli, jakou Češi nebyli schopni poskytnout dlouhá desetiletí a nejsou dodnes. Nejsem historik, spíše jen pamětník několika posledních dekád, ale kdybych to měl shrnout, musel bych napsat, že nejpřesvědčivější jsou partie rané, tedy do 60. let 20. století, velmi podrobné, ale překvapivě nejméně obsažné a hluboké jsou partie, jež se blíží současnosti; je to možná dáno i tím, že o dávnější minulosti existují nejen dokumenty, ale i různé historické koncepce, zatímco o novějším období tu v mnohém zeje mezera – vše je ještě příliš živé, delikátní stopa dějů ještě nevychladla. To, co by mohla slovenská veřejnost na knize ocenit, je autorova nestrannost v česko-slovenském vztahu, což je možná dáno i jeho vědeckým guru, poznání zájmů slovenské strany, kritika české/pražské politiky, i když uměřená a vyvážená kritickým pohledem na problémy slovenské politiky. Možná právě slovo „vyváženost“, které nemám tak rád, je „generální linií“ knihy, ale je to nenásilné, vyplývající z logiky výkladů a z uváděných dokladů. Právě to je asi problém, tedy akcentace něčeho a mírné, nenápadné potlačení jiného. Jisté výpadky spatřujeme zvláště pro období Slovenského štátu a Slovenského národního povstání: jde o vztahy mezi osobnostmi slovenského politického života, možná se tu měly vzít více v úvahu uváděné paměti Alexandra Macha, v nichž chybějí partie, jež zabavila tajná policie, když rodinu vylákala z domu, chybí mu tu podrobnější analýza vztahů ke Gottwaldovi a Slánskému, Husákovy proměny po návratu z vězení v 60. letech, kde jsou zvraty jeho názorů zcela evidentní, anebo si Češi ve všeobecném nadšení jara 1968 a nekonečných mítinků neuvědomili určité národní aspekty jeho postojů, rád bych si přečetl nějaké nové pojednání o tragédii Jana Palacha a analýzu jeho osobnosti i jeho politických názorů, pokud je lze částečně rekonstruovat, je tu tajemná sebevražda generála Vladimíra Janka (1917–1968), možná klíčová událost, historiky bohužel nedoceňovaná (viz stránky obce Častolovice, kde je generál pohřben), poměrně málo je tu o připravovaném puči komunistické levice, jejíž protagonisté tu jsou jmenováni, nemluvě o hlubinnějším pojetí sporů ve stranickém vedení v době tzv. normalizace, detailnější zpracování Husákových představ o možném odchodu sovětských vojsk do roku 1974, vztahy k československé tajné policii, jak o tom otevřeně promlouvají některé slovenské práce, tedy že byl vlastně v Praze zase tak trochu politickým vězněm, ale také problematika glasnosti a perestrojky, vztahy s Gorbačovem a příprava listopadu a jeho průběh: do jaké míry Husák o všem věděl, byl informován, do jaké míry byl právě on tím „kůlem v plotě“ místo Jakeše. Je tu však také u nás hodně opomíjená postava Antonína Novotného: názory na něho se podstatně liší, ale zasloužil by si pravděpodobně nějakou skutečně zevrubnou monografii. Zatím tu máme jen rozhovory a stálo by za to vzít to z gruntu i jako doklad vývoje komunistického hnutí a jeho postav v bývalém Československu i ve vztahu české a slovenské politiky, což by se týkalo právě Gustáva Husáka. Speciální oddíl by se mohl týkat i vztahu Husáka a uměleckých kruhů slovenských i českých, které byly tak důležité na konci 60. let, ale nakonec i mnohem později. Je toho mnoho, co by asi vrhlo na Husákovu postavu poněkud jiné světlo. Z toho vyplývá, že by se Husák – pro období 1968–1989 – mohl stát uzlovým bodem výkladu. To však nic podstatného nemění na sugestivitě Macháčkovy narace, čtivé, ale současně vědecké, dokumentací podložené, opatřené vším možným, co by taková monografie měla mít. Macháčkovi se podařilo jeho opus magnum, jak se to tak vědeckému mládí, když má dobré podmínky – a i když je i nemá – daří. Snad bude mít možnost v tomto pokračovat i ve zralejším věku, ale toto dílo – jak si myslím – zůstane v jeho bibliografii klíčovým – už také proto, že se řadí k proudu přehodnocujících prací relativně mladých historiků. Navíc pro pamětníky docela nedávné doby je významné, že nemají po přečtení husákovské monografie pocit, že v té době nežili, i když tu jsou posuny a lidská paměť je, jak známo, zrádná. Bylo by možné polemizovat s některými názory a interpretacemi, ale je jich málo, protože autor je opatrný, kritický a nevyjadřuje krajní názory – snad je to někdy i škoda.

Ivo Pospíšil