VODOLAZKIN, J. Letec. Praha: Dobrovský, 2018. Přeložila Zdeňka Vychodilová.

Ve stati Nová ruská literatura (Romboid 2017, 1–2, s. 51–59) jsem jako poslední větu na závěr pojednání o nové ruské literatuře v pasáži o dvou románech Jevgenije Vodolazkina Laurus a Letec uvedl, že „na další autorův vývoj se však dívám spíše skepticky“. Kdo řekl „A“, musí říci i „B“, a to právě nad stránkami nového českého překladu jeho románu Letec (ruský originál: VODOLAZKIN, J. Aviator. Roman. Moskva: Izdateľstvo AST, 2016; česky: VODOLAZKIN, J. Letec. Praha: Dobrovský 2018. Přeložila Zdeňka Vychodilová). Tím překladem bychom mohli začít, i když může být pro slovenského čtenáře méně zajímavý; mnohé problémy však překračují horizonty jednoho národního jazyka. Překladu se ujala zkušená olomoucká rusistka, která konzultovala s kolegyní ze stejného pracoviště, odbornicí na lexikologii, frazeologii a vývojové tendence ruštiny Ludmilou Stěpanovou. To se v dobrém slova smyslu „podepsalo“ na úrovni překladu. Po pravdě řečeno, byla zde však role překladatelky přece jen o něco snazší, i když také nelehká - jako v případě překladu románu Laurus (VODOLAZKIN, E. Laurus. Praha: Dobrovský 2016. Přeložila Anna Rosová), kde se překladatelka musela lopotit s tím, jak překládat rozsáhlé pasáže psané jazykem, jemuž já říkám církevní slovanština s východoslovanskými prvky a Rusové většinou – a nesprávně – staroruština. Na to nemá čeština žádný funkční ekvivalent. Jak jsem v uvedeném článku napsal, že i když se překladatelka snažila a korektor také asi udělal své, opravdu nevím, jaký jazyk je tu při překladu staroslověnských vět z ruského textu vlastně použit, a pro českého čtenáře neznalého historického vývoje češtiny to bude spíše něco podobného slovenštině a aoristy asi nerozezná, kulturně a funkčně je to zcela něco jiného. Že je to archaické, je pravda, ale tento jazyk v ruštině, jež na něm vyrůstala, je zcela jiný: není to nějaká starší vývojová fáze ruštiny, je to samostatný jazyk vytvářející proslulou ruskou diglosii, ale současně jazyk, který vytvořil celou moderní ruskou gramatiku, ať si dnešní Rusové říkají, co chtějí. Tento srůst je v jiném jazykovém kontextu nenapodobitelný. Ale jinak je i tento překlad hoden vysokého uznání. U českého překladu Letce oceňuji i to, že se vydavatelům podařilo prosadit české psaní autorova jména místo pro češtinu nepřirozených anglických přepisů. Název románu Letec – nehledě na překladatelčinu poznámku – bych přeložil (tato možnost tu ani není uvedena a tento název je náležitě archaický i poetický) jako Vzduchoplavec, i když se dnes většinou tohoto slova užívá o letu balonem. Materiál k předhistorii hlavní postavy našel Vodolazkin možná i v příběhu svého medievistického učitele, akademika D. S. Lichačova, který byl v letech 1928–1932 vězněn za účast v studentském kroužku Kosmická akademie věd, kde měl dobově provokativní referát o starém ruském pravopisu, na Solovkách a později na různých jiných místech včetně proslulého Bělomorkanalu, ale posléze se stal sovětským akademikem a nositelem státních cen včetně někdejší Stalinovy druhého stupně z roku 1952. Motiv zmrazení politického vězně tajemnou látkou a probuzení roku 1999 v době končící vlády Borise Jelcina a následné rozpomínání na carskou epochu, válku a revoluce roku 1917, život v sovětském Rusku a následné represe, které postihly jeho rodinu, dává autorovi možnost vytvořit mozaiku výpovědí různých postav, mnohohlas pozic v podobě deníku i začlenění do nové doby, což se nakonec ukáže jako možné, ale také fatální. Problém času je autorovým hlavním tématem, platí to koneckonců i o jeho „nehistorickém románu“ Laurus: na jedné straně snaha překonat čas a ukázat dějiny jako jedno kontinuum, na straně druhé experiment se zmrazením vytváří srážku časů, kterou přeživší nemůže vyřešit, a vznikají tak anomálie včetně setkání s dávnou láskou v nemocnici: síla mládí a bezmoc stáří a vyústění ve smrti, s nimiž souvisí i soška bohyně spravedlnosti Themis, symbolu řádu mezi lidmi a v přírodě vůbec, podobně jako v povídce Blízcí přátelé povídkové sbírky Naprosto jiný čas z roku 2013 o vojákovi wehrmachtu je pro konfrontaci různých časových pásem určující. Silný příběh a experimentování s různými tematickými rovinami, v případě Vodolazkina obohacený i o proměnu narativních úhlů pohledu, spojuje již mezinárodně etablovaného autora s romány Dana Browna. Takřka ve stejné době, v níž vychází český překlad Letce/Vzduchoplavce, vychází český a slovenský překlad jeho nového románu Origin (česky: BROWN, D. Počátek. Praha: Argo 2018, přeložili Michala Marková a David Petrů; slovensky: BROWN, D. Pȏvod, Bratislava: Ikar 2018, přeložil Otakar Kořínek). To spojení není náhodné, neboť oba postupují podobně, Vodolazkin se snaží být intelektuálně úvahový, Brown zase faktograficky nasycený až přesycený. Není divu, že jeho poděkování spolupracovníkům zabírá takřka čtyři strany malým písmem – jaké je jejich možné spoluautorství, si lze jen těžko představit. Vodolazkin je v tomto oproštěnější, jednodušší, průzračnější, nepracuje tolik s detektivní zápletkou a ohromujícími daty a napínavou investigací, fascinují víceméně známé údaje o sovětských gulazích, o tragičnosti říjnového revolučního převratu, kontrastem údajně idylických carských časů a porevoluční nejistoty. Samozřejmě se vkrádá otázka, proč se obě ruské revoluce roku 1917 uskutečnily, proč zvítězila právě ta říjnová a jaké to mělo příčiny a následky: vidění z pozice zajištěné a loajální střední třídy nám odpověď poskytnout nemůže. Z tohoto hlediska nabývá Vodolazkinův román, který stejně jako Počátek řeší klíčové problémy lidské historie, až elegického rázu. Ta skepse na počátku tohoto textu vyplývá z toho, že se Vodolazkinův potenciál, zdá se mi, vyčerpal, že se mu v textu vracejí loci communes známé z jeho povídkové a románové tvorby, jádro příběhu je mnohem řidší než v Laurovi, v němž autor mohl využít svých odborných znalostí a stylové a jazykové heterogenity vycházeje z kontrastu moderního a církevněslovanského jazyka, který nicméně tvoří strukturní a dílem i lexikální podstatu dnešní ruštiny. Dan Brown, který své romány nezakládá jen na jednom nápadu, ale na celém řetězci syžetových kroků s tajemstvím a na postupném rozvíjení až k závěrečné pointě, to vše prostoupeno obrovským množstvím fakt a dat, má za asistence řady pomocníků ještě další vývojovou potenci. Je tu však ještě jeden faktor. Ruský literární kritik a historik, prvotřídní dostojevskolog a pražský emigré Alfred Bem ve svých třech listech o sovětské literatuře napsal, že se tato literatura – byť esteticky pokleslá oproti ruské klasice – ve světě čte a cení právě jako pramen informací o tehdejším novém Rusku a dnes to není jiné. To Vodolazkin dobře ví a vědí to jistě i ti, kteří se o překládání, propagaci a šíření jeho děl na evropském Západě starají (ruský a křesťanský středověk v Laurovi, sovětský život a gulagy, Jelcinovo Rusko v Letci) – nicméně je to jen spekulace. A čeští posuzovatelé – neboť v českém prostoru skutečná literární kritika buď absentuje, nebo hraje často jen roli nadšence či mistra popravčího – jdou, jak jsou zvyklí, otrocky v jejich stopách. Nicméně Vodolazkinův vývoj je otevřený: necháme se překvapit.

Ivo Pospíšil