HOŠŤÁLEK, A. Černopolské kapitolky. Vzpomínkový esej doplněný fotografiemi. Brno: Moravskoslezský kruh, 2018.

Brněnský novinář Antonín Hošťálek se podepsal na řadě aktivit, organizačních i publikačních. O jeho počinech jsem psal mnohokrát.¹ Nejnověji o Všehochuti r. 2017. Autor začal jako novinář v Mladé frontě, pokračoval v Svobodném slově, později v Lidové demokracii a Revue otevřené kultury, objevil se i brněnském deníku Rovnost, redigoval časopis Bariéry, různé další edice, rok byl v Katolickém týdeníku, pečoval několik let o kulturní revue Konec konců a dosud se věnuje novinám Pečuj doma: tedy směřoval, jak vidno, k charitativním oblastem. Bohužel většina zmíněných periodik je už dávno po smrti. Ale to není zdaleka všechno. Sám vydal krásné knihy publicistiky a eseje, mj. Výprodej (2005), Totální výprodej (2006), Husovická romance (2007, 2011, v podstatě memoáry), knihy rozhovorů, životopisný esej o Maximu Gorkém (2014), půvabný Deník čtenáře (2015), editoval nebo koeditoval sborník Hledání (1973), Nadace Charty 77 (1998), Zameteno (2013), Není tu Vltava, ale Svratka, Svitava (2016), je také autorem filmových dokumentů o jedné dělnické čtvrti (Vy neznáte Krkošku?, 2011), Čtyři (2013). Právě ve Všehochuti (2017) najdeme tyto řádky: „Lidé, když dnes chtějí ukázat pravověrnost a cítí, že se po nich chce, aby vyjádřili loajalitu a věrnost Velkému bratru za nový lepší život, vykřikují, že už nechtějí nikdy v životě stát frontu na banány. Oni přeci samozřejmě měli i vznešenější tužby a přání, které zůstaly nenaplněny, ba se od nich s příchodem VB vzdálily, ale ty měly zůstat zapomenuty a z paměti vymazány. Mělo zůstat jen nejpřízemnějších, že moc toužili po banánech a ty že dodal Velký bratr […] Pokud bychom hledali podobu mezi románem 1984 a realitou 2016, najdeme v ní mnoho z Orwella. Román je dnes životnější, než když byl v roce 1947 napsán. On v době vzniku byl totiž považován v podstatě za utopický brak. A je aktuálnější než v roce 1989, kdy naše nespokojenost vyvřela Listopadovou revolucí. Na tom je ovšem cosi děsivého…“ (s. 70–71).

Přítomnou knihu podpořila Nadace Charty 77 a městská část Brno-sever. Je to kniha plná nostalgie, současně hledání a nacházení hodnot v životě obyčejných lidí, v mládí, v zážitcích. Kniha je uvedena jako „Pocta Josefu Merhautovi“; ano, byl to tento rodák ze Švabína, nyní součásti Zbiroha, který Černá Pole (Schwarzfeld) dobře znal jako autor povídkové sbírky Černá Pole (1896). Černá Pole definuje Hošťálek jako vyvýšeninu nad Brnem nazvanou tak podle úrodné půdy, kde se povlovně šířila rozsáhlá výstavba: připomínat vilu Tugendhat netřeba, stejně jako Lužánky, jak píše, druhdy největší park Rakouska-Uherska. Autor uvádí, že největší počet obyvatel měla Č. P. v roce 1970 – 30 000, nyní tam žije 23 000, jsou součástí městské části Brno-Sever. Hošťálek (ročník 1950) vzpomíná především na 50. a 60. léta, která symbolicky končí příjezdem spojeneckých tanků 21. srpna 1968. Z paměti se mu rojí vzpomínky na to, jak vnímal dobovou politiku, popisuje různé osobnosti čtvrtě, také svou sportovní aktivitu, vzpomíná na slavné časy, kdy Brno bylo vskutku druhým městem republiky ve všech oborech (továrny, fotbal a hokej, veletrh) – to vše postupně mizelo až zmizelo, někdy po etapách a návratech. Musel jsem si vzpomenout, a to jsem vyrůstal zcela jinde, ale ve stejné době – v 50. letech byla leckde chudoba, lidé žili skromně, platy byly nízké, lidé však tvořili užší pospolitost, byli si blíž, byli srdečnější, více spolu mluvili, jak to autor popisuje, že si všichni viděli do talíře, lidé byli výraznější, samorosty, ale panovala slušnost, ve sportu nebylo násilí, maximální nadávkou bylo, že soudce je mrkev nebo po porážce tehdy slavné Dukly Praha „Dukla pukla“ – jak to jen srovnat s dneškem? To vše v té ponuré době, kdy jen zvolna začalo svítat. Minulost byla všelijaká, ale všechny její zápory, její ponurost vyrovnalo mládí, klukovské hry, vlastní svět. Návraty do dětství nemohou být smutné. Myslím, že Hošťálek udělal touto esejí pro poznání minulosti Brna, a tedy i jeho současnosti, hodně, ale tímto svazkem si získal i srdce starousedlíků – pokud ještě nějací zbyli, když on sám je už pamětníkem.

Ivo Pospíšil