VODŇANSKÁ, J. Voda, která hoří. Praha: Torst, 2018.

Jitka Vodňanská byla jistou dobu nejbližší osobou Václava Havla a čekala podle vlastních slov také jeho dítě. To vrhá na její podivuhodné paměti zvláštní světlo, jež by mohlo svádět k senzacechtivosti, ale není tomu tak: jde o knihu přirozeně stylizovanou, v níž vyprávění teče tak, jak autorka žila a žije, i když dnes se uchyluje spíše k východní moudrosti. Stejně je zajímavé, že autoři takového životního účtování velmi často – Vodňanská v tom není výjimkou – se nakonec nějak zniterňují a nacházejí moudrost v nějakém zvláštním učení nebo v přichýlení k nějaké filozofii, třebas i jen praktické, jako by byli unaveni dosavadním způsobem života. Již samo autorčino příjmení napovídá mnohé i nezasvěceným, uvádí její pohyb mezi tehdejší protirežimně naladěnou elitou, v podstatě disidenty nebo napůl disidenty, (každý měl jiné postavení a jiné vztahy s mocí) spojené s Chartou 77. To, co je nejpřínosnější, je nesenzační, realistické vidění života českého disentu nebo polodisentu, jehož část se pohybovala ve zcela legálním prostředí, tedy jednou nohou v systému, druhou mimo něj s otevřenými vztahy s vyslovenými protivníky režimu. Mám pocit, že generace, které v té době u nás žily, byť jinak, tomu rozumí, protože znají reálie a celou atmosféru té doby a režimu, pro nové generace je to asi zcela nepochopitelné, pokud nenajdou někoho, kdo je do toho zasvětí, a to je dost těžké – tak je taková situace absurdní, třeba jen fakt, že lidé, které režim doslova trpěl, oplývali nadbytkem materiálních statků, to líčení životního stylu je víc než vzrušující. Podrobněji to vysvětleno není.

Nevím, nakolik na jazykové a stylové podobě pamětí spolupracovali jiní, ale zdá se mi, že ráz díla je jednolitý a nutno autorku jen obdivovat, jak umně skloubila vysloveně dokumentární části, třeba dopisy, s líčením bouřlivého života její komunity, své intelektuální vyspívání i každodennost. Páteří knihy je milostný příběh autorky a Václava Havla, který v podstatě skončil jeho prezidentskou funkcí a dalšími životními kroky, i když přerušovaně pokračoval dál: z obou stran to byl asi netuctový, hluboký cit a rozchod byl způsoben právě veřejným angažmá a jinými kontexty i lidmi, kteří se dostávali stále více do hry. Jitka Vodňanská něco z toho jen poodhaluje. Obraz jí blízkých lidí je přirozený, empatický, rozhodně je spíše zlidšťuje a možná i idealizuje nebo vidí v jejich tehdejší podobě, jak se jí jevila, i když výklady mohou být různé. I když se o knize psalo, kritiky byly různé a po čase zavládlo příznačné mlčení, které u nás znají všichni ostrakizovaní. I to svědčí o mnohém. Nesouhlasím s recenzentem, jenž knihu označil za hroznou a za praní špinavého prádla; navíc uvedl, že autorka neumí psát. To si tedy rozhodně nemyslím. Navíc je i ve vypjatých pasážích jemná a delikátní, citlivá, je skutečnou psychoterapeutkou, neboť si nesmíme plést vulgaritu s upřímností, když užívá obecné češtiny a je otevřená. Jsem nakloněn vidět toto dílo jako žánrově heterogenní, ale názorově a lidsky homogenní, výron jednoho celistvého vědomí, které prochází vývojem, zmítá se ve světě v hledání pevného bodu a nachází uklidnění v toku časových vln a v nové filozofii, jež rámcuje její nynější životní etapu. S tím nejen autorčino vzdělání a povolání, ale i její vztah k magii, úcta k horoskopům a také její původ (jihočeská a ukrajinská babička). Rozsáhlý jmenný rejstřík ukazuje, že dílo obkružuje obrovité panoráma lidských postav, portrétů a osudů a když si uvědomíme jejich vývoj – a často jde již o lidi mrtvé – popadne nás nostalgie a smutek nad plynutím času a také nad promarněnými šancemi. Z tohoto hlediska je kniha Jitky Vodňanské vlastně historií dvou tří desetiletí této země a to není málo. V podstatě ona sama utvářela nejen svůj život a život svých partnerů, ale také jiných lidí, a vlastně se tak významně podílela na modelování budoucí polistopadové politické elity – aniž by to asi tušila. Z toho vyplývá i jistá nostalgie, nejistota a možná i lítost. Ale možná je to jen matný čtenářský dojem. Fotografický doprovod knihy, který autorka uspořádala spolu se spolumajitelem nakladatelství Viktorem Stoilovem, je patrně stejně cenný jako vlastní text – celá kniha pak představuje – přes výhrady, které je možné vznášet k obsahu, názorům, kompozici, jazyku, stylu a žánru – možná to trochu přeženu – klíčové dílo, bez něhož stěží pochopíme povahu československé a hlavně české tzv. normalizace. Je to pohled zdola, historický podhled, ponorná řeka, spodní proud, jak chcete, pohled sice někde příliš vyhraněný, ale současně vemlouvavý, silně empatický a snad pod vlivem učení, jež nyní autorka vyznává, nechávající líčení jako by volně plynout. To je sympatické a umožnuje to lépe a intenzivněji vnímat všechny nuance a peripetie života. To, co je na textu J. Vodňanské nejvíce odzbrojující, není nic více víc a nic méně než nepředstíraná upřímnost, směs sofistikovanosti a naivity. Nepůjdeme v citování nebo parafrázování některých úseků knížky do detailu, ale nutno upozornit jednak na roli snu a jejich převyprávění, jednak na traumatizující momenty milostného vztahu: „Začíná nová kapitola. Prezidentská. Už navždy s někým za prdelí. Už nikdy stará svobodná nekontrolovaná svoboda. City už navždy s ústavní nebo manželskou cenzurou. Už navždy státník. Ve funkci i bez. Navždy osoba veřejná. K dispozici. Chtěně i nechtěně. Tortura role, služba. Dar. A ke konci života jen privátní kouteček v nejhořejším patře své vilky v Dělostřelecké. A samota na Hrádečku. A taky moje nová kapitola. Učím se žít jinak, zatím s pomocí psychoanalýzy, velmi, velmi pomalu se odrážím ode dna. Ještě nevím, že najdu poklad ještě vzácnější“ (s. 366). A dále: „Celá léta po svatbě jsem ho náhle nesměla vídat. Ostrý řez. Bez vysvětlení. Na hradě na oslavě státního svátku, na koncertech, na pražské křižovatce, v divadlech, na premiérách. Přišel nervózně pozdravit, chvilku nervózně pohovořit o ničem […] Zlobila jsem se, že opouští spousty starých dobrých přátel. Těch, kteří ho v nejtěžších dobách podporovali. Kteří se nebáli jezdit za ním na Hrádeček. Dozvídám se a nevěřím. Z Hradu byl odejit i Medek a Maněna. Věrní z nejvěrnějších. Co se s Vaškem stalo? Síly a slabosti velkých mužů. Jako by jeho život byl přesekán, rozporcován na několik, docela ostře ohraničených etap. Viděla jsem, jak je už někdo jiný, jak se mění, jak je vzdálený. Jak odchází. Jak starý Václav mizí. Jak se bojí. A jak je zároveň opuštěný. Toho se nejvíc bál. Opouštěl a byl opouštěn. Umíral na Hrádečku téměř celou dobu sám, jen se sestrami boromejkami. Naposledy jsem s ním seděla a mluvila na jeho sedmdesátých pátých narozeninách. Dala jsem mu sošku Buddhy, z asijského kláštera, aby ho chránila. Schoval si ji do kapsy saka. Jeho poslední slova, která mi řekl vlastně měsíc před svojí smrtí: ,Jiti, ty jsi pořád tak hezká. Ty ses vůbec nezměnila.’ Nemám pocit, že bychom vztah někdy ukončili. Trvá. I když se přes něj přehrnuly písečné duny jeho druhého manželství. Zůstal jako neotevřený dopis. Kdysi mi napsal na lísteček: ,Vrať se dřív, než odejdeš.’ Dalajláma ho přišel vyprovodit do záhadného zákulisí života týden před smrtí. Stála jsem čestnou stráž u jeho rakve. Nad ním se jemně otáčelo Šípkovo skleněné srdce. Měla jsem pocit, že srdce je živé. Do smutku jsem náhle požehnaně a šťastně pocítila to naše staré, hluboké, nesdělitelné. Byla jsem pozvaná do Strašnického krematoria. Jen pár blízkých. Prý si to Václav přál. Václav byl moje veliká radost a veliká bolest. Veliký dar a veliká ztráta. Hluboké, šťastné setkání. Nikdy nikde s nikým jsem ho už nenašla“ (s. 393–394). Jistě nebudeme prověřovat pravdivostní hodnotu tohoto popisu, je v něm hodně subjektivity, pocitovosti, možná i hyperboly a celkového zkreslení, ale na to má autor memoárů vždy stojících více či méně na hraně faktu a fikce právo. A potom Místo pro moji duši, další vztahy a hledání duševní rovnováhy a duchovní jistoty.

Ivo Pospíšil