DOUBEK, M. Nepřizpůsobivost. Ilustrace Romana Benáková, doslovem opatřila Ivana Blahutová, obálka Michael Doubek. Křenovice: Kmen, s. r. o., 2017.

„Tihle lidé potřebují zapomenout na minulost. Chtějí se zase naučit žít pohromadě. Bez toho, abychom opět začali společně žít, není budoucnosti. Jsou nepřizpůsobiví, leč to jim slouží ke cti. Nepřizpůsobili se sešněrovanému životu ani pod Učitelovou taktovkou, ani pod taktovkou Orátorových zrádců. V jejich nepřizpůsobivosti je naděje. Potřebují již jen malinko. Potřebují, aby se někdo postavil do jejich čela. Aby to byl člověk silný, spravedlivý, nezlomný. Nový Orátor bez jeho krutosti. Pak už je nepřišlápnou a neochočí. Nebude zbytečného člověka. Ztratí se přetvářka a lidé spolu opět promluví přímo, nikoli pomocí esemesek, e-mailů a prázdných frází ve virtuálnu“ (s. 183). Tyto utopické vize najdeme na samém konci Doubkova románu. Jeho autor je známý špičkový lékař a to je charakteristické. Lékař jako klíčová postava, neboť lékař – na což se někdy zapomnělo a zapomínají na to někdy i sami lékaři – je od slova „léčit“ – léčí nemoci a může rozumět i léčení společnosti, která se blíží svému zhroucení. A lékař navíc z podhledu pozoruje vlastní rezort, jehož prizmatem vidí celou společnost: právě zdravotnictví je lakmusovým papírkem stavu celé společnosti. Dříve byl takovým člověkem ten, kdo byl gramotný a vládl psaným slovem, neboť „na počátku bylo slovo“, tedy vlastní akt stvoření.Mika Waltari – na rozdíl od krátkého staroegyptského textu – učinil původně písaře a autora příběhu Sinuheta lékařem, Karel Čapek vytvořil svého Galéna z Bílé nemoci (1937) jako toho, kdo drží v ruce osudy světa. Kolaps systému je vlastně hlavním tématem románu. To jsou nepochybně myšlenkové souvislosti Doubkova románu, ale také fantaskní próza dnešní doby, ať již americká nebo česká (Miloš Urban), ale s jinými ideovými východisky. Román má tedy svůj kontext myšlenkový, syžetový a tvarový, kompoziční, ale souvisí také se starými utopiemi svou didaxí, apodiktičností, v jistém smyslu kazatelstvím, jehož jednoznačnosti se však autor vcelku úspěšně brání. Na druhé straně je tu souvislost dystopická, ta jakoby převažuje v celém díle, ale současně se láme – právě v těchto partiích – do nové utopie. Docent (autor dobře postihl, že pro běžného člověka právě tato hodnost představuje špičkového intelektuála a univerzitního vědce, neboť „profesoři“ jsou přemnožení jak na středních školách, kde je profesorem každý vyučující, tak často i na vysokých) Albert Hart (aluzivní nomen omen) putuje k osobní vzpouře proti systému postupně tváří v tvář Učiteli (prezident státu), Orátorovi (vůdce opozice), Školačce (představitelka celebrit) a Blance („bílá“, čistá“). I v tom schematickém rozdělení rolí je autor působivý. V perfektním doslovu, jehož autorkou je zkušená a ceněná romanopiskyně a povídkářka Ivana Blahutová, je správně řečeno, že si autor ponechává otevřená dvířka: utopii v závěru rýsuje někdo jiný: je to ona fantaskní postava Paracelsa (1493–1541, Philippus Aureolus Theophrastus Bombastus von Hohenheim), s nímž se Hart poprvé setkává v zámeckém parku, zjevně v Moravském Krumlově, kde Paracelsus skutečně působil (ironií osudu je to, že právě zde lékařsky neuspěl a musel narychlo odejít, spekuluje se o pozdějším soudním vyrovnání).

Doubek tak odpovídá na čtenářskou poptávku, neboť temné vize budoucnosti světa jsou na pořadu dne, včetně neuspokojení s fungováním politického systému, a roste obliba fantaskních, magických motivů. Nicméně právě ono vytváření beztřídní společnosti, jak to navrhuje fiktivní Paracelsus, vyvolává námitku ve smyslu – a jak to tehdy dopadlo. Utopické vize – stejně jako jejich dystopické protějšky – se budou vytvářet vždy, ale pokusy o jejich realizace s sebou obvykle nesou násilné zvraty a lidské tragédie: uvádět z našich dějin klíčová data není nutné. Změna systému obvykle nevede k změně podstatné, neboť člověk se nemění: jen se mění povaha vlády a majetkového převratu. To věděl např. Dostojevskij a uplatnil to v polemice s ruskými revolučními demokraty (radikálními pozitivisty), předchůdci ruského marxismu. Na to Paracelsus ani Hart neodpovídají.

Román je napsán kultivovaně, kompozice je vytříbená, syžet místy schematický, stejně jako řada postav coby emblémů společnosti, ale to kdysi vytýkali i bratrům Čapkům a zejména Karlovi – ostatně takový žánr jistý typ schématu přímo vyžaduje. Autor umí vystřihnout i složitější postavu – tou je nejspíše Hart, ostatní jsou spíše ideovými nálepkami (labels). Možná by Hartova poloskrytá skepse k nové utopii mohla být počátkem detailnějšího prokreslení postav obecně, ale to by již byl jiný žánr a jiné dílo.

Ivo Pospíšil