HAHNOVÁ, E. Češi o Češích. Dnešní spory o dějiny. Praha: Academia, 2018.

Česko-německá historička provdaná za Němce, s nímž i odborně spolupracuje, žijící po emigraci v Německu, se natrvalo zapsala do dějin česko-německých vztahů objevnými texty a edicemi. Psali jsme o jejích dvou předchozích knihách, kde zkoumala vzájemné soudy Čеchů a Němců a anglické a německé stereotypy o Češích v dějinách 20. století.¹

Nese svou kůži na trh, neboť právě toto jsou témata ožehavá, delikátní, vrcholně citlivá pro všechny strany, které bere v úvahu. Lze kritizovat jednotlivé soudy, ale její vědecké objektivitě nelze vytknout v podstatě nic: snaží se nahlížet – sama ponořená léta do dvou prostředí a zkoumající i další – na konfliktní věci z několika zorných úhlů. Přesto se jí vždy pochvaly nedostalo. Nová kniha je o to důležitější, že tu jde o zrcadlení českých názorů na české dějiny. Zde se za posledních třicet let mnoho změnilo a posuny jsou nejmarkantnější. Právě tu se musíme dotýkat nových model, posuzovat to, co dnes mnozí vyzdvihují, sine ira et studio. To se jí opět daří a je zřejmé, že stojí na straně spíše střízlivých, sebereflektujících názorů. I těch se po roce 1989 objevilo naštěstí dost i v návaznosti na minulá bádání.

Autorka již v úvodu svůj úkol definovala takto: „Čtenářům, kteří fandí vynášení soudů o předcích, bych radila, aby se rozpomněli na běžné právní zvyklosti, které nikoho neodsuzují za jeho charakter, myšlení, či dokonce sociální původ nebo národní přináležitost. Čtenáře, kteří si pletou historii s oslavnými ceremoniemi u oltářů svých předků, bych ráda upozornila na sebeochuzování, kterého se dopouštějí přehlížením komplexity dějin jako nejcennějšího pramene ke studiu lidských zkušeností. Čtenářům, kteří holdují empatii a rozumu, věnuji tuto knížku v naději, že v ní naleznou inspiraci k vlastnímu uvažování o českém národě, jeho minulosti a dnešních sporech o dějiny“ (s. 11). Autorka se řídí heslem „Padni, komu padni“. Na jedné straně kritizuje tradiční prvorepublikánské vize, údajný protikatolicismus první republiky, tzv. ateismus českého národa, vycházejíc i z výroků po roce 1989, včetně projevů Václava Havla a také návaznost na Pekaře, Patočku, Rádla; kriticky posuzuje snahy o krajní revizi tradičních pohledů. Když se zabývá současnými pohledy Čechů na Čechy a jejich dějiny vrcholící analýzou postmoderních obrazů dějin z pera Václava Bělohradského, nemůže se nevracet k podhoubí těchto sporů v minulosti, kam patří i výše zmínění historikové a filozofové. Kriticky soudí nejen minulorežimní koncepce, ale i pojetí disentu. Všímá si názorových proměn u některých politiků a zkoumá nejen pojetí polistopadové éry, ale nabádá také k pečlivému studiu těch textů, jež vznikaly v časech nesvobody: „Komunistický režim se také opíral o rozmanité tradice, jak jinak by mohl vládnout. Selektivně některých zneužíval, některé potíral jako nepřátelské, jiné zamlčoval a nikomu nedopřával prostoru ke svobodnému vyjadřování vlastních názorů. O to nesmyslnější je odvozování jakéhosi kádrového profilu národa z tehdejších publikací. Za dlouhá desetiletí diktatury se svobodně vyjadřovalo jen velmi málo českých autorů, a že i ti bývali poplatni tradičním, dobovým zvyklostem a politickým poměrům, je samozřejmé. Nesvoboda ovlivnila životy každého Čecha, jak tomu bývá mezi příslušníky nesvobodných národů vždy a všude. Ale z pečlivého studia starších textů se můžeme poučit o rozmanitosti forem mentálních rozpoložení v českém národě, která přetrvávala i za dob nacismu a komunismu. Protože jde o podhoubí, z něhož vyrůstaly také různé formy historického vědomí české společnosti po osvobození z roku 1989, neobejde se bez jeho znalosti nikdo, kdo se chce orientovat v dnešních sporech o dějiny“ (s. 246). To, co autorka pokládá za důležité, jsou jakési sebedestruktivní snahy, které se v názorech Čechů na české dějiny v posledních letech výrazněji projevují – překračují někdy a také poměrně často zdravou kritickou sebereflexi a nepřinášejí v podstatě nic zásadně nového. Češi jsou docela obyčejný národ obdařený v dějinách, jak uvádí, jistou dávkou štěstěny. Právě obvyklost historického osudu Čechů a jejich států by měla vést spíše k střízlivému hodnocení, které je ovšem – jako u jiných národů, na něž bychom se měli také z tohoto hlediska podívat a u nich se výběrově a kriticky poučit – i klíčem k budoucnosti.

Kniha Evy Hahnové opět nezklamala očekávání: je to seriózní historická publikace, jakkoli může být i ona terčem kritiky; ale akribie, konfrontace s početnou odbornou literaturou a umění klidné argumentace a polemiky jsou její silnou stránkou, která je i tu – stejně jako v jejích předchozích knihách – trvalou hodnotou.

Ivo Pospíšil