VŠETIČKA, F. Fenomén formy. O poetice české poezie. Olomouc: Václav Lukeš – Poznání, 2018.

Všetička vydává i více než dvě knihy ročně – je mu 86, píše jako třicetiletý a také tak vypadá. A přitom se ani bez této knihy nemůže obejít nikdo, kdo bude psát o české poezii 19. a 20. století, i když výběr analyzovaných textů je opravdu hodně individuální, subjektivní, ale nikoli náhodný. Jsou to obvykle osobnosti a básně, které nestojí na špici české poezie jako nejhlasitější, nejvýraznější – chybějí tu ti emblematičtí – Nezval, Halas, ale zato jsou tu Vojtěch Nejedlý, Josef Svatopluk Machar, Viktor Dyk, Otokar Fischer, Fráňa Šrámek, Konstantin Biebl, František Hrubín, Bohuslav Reynek, Lýdie Romanská, Karel Trinkewitz, ale také Libuše Čačalová, Anastáz Opasek a Karel Vysloužil, jsou tu i rozhlásky Eduarda Basse a Karla Čapka. Forma a z ní právě kompozice jsou Všetičkovi nejen osou umělecké tvorby, ale hlavně estetickou hodnotou: proto si vybírá podle původnosti a výraznosti formy, poetiky, nikoli podle tématu a ideje, proto ta volba – žánr, verš, rytmus, tropy, struktura verše, hlásková instrumentace. Proto nezkoumá osobnost, ale přímo formu, v níž se osobnost zrcadlí: haiku u Trinkewitze, cyklus u Čačalové, duchovní poezii u Anastáze Opaska, lyrickou báseň u Lýdie Romanské, baladu a poému u Viktora Dyka, romanci u Vojtěcha Nejedlého, poetiku poezie u všech. Najednou vypadá česká poezie zcela jinak, jsou tu útvary vývojem často zatlačované do pozadí. Ty analýzy nejsou jen formové, jdou do hloubky i diachronní, ke kontextu věcnému, k básnické tradici a její transformaci, za zády s entitou světové poezie, to se dnes vidí už málokdy a málokde. Všetička zde shrnul svá bádání porůznu jednotlivě už publikovaná, ale jako celek jde o jednu z nejpůsobivějších Všetičkových sond do českého písemnictví vůbec – a to v podstatě každý jeho opus je zásadní, rozhodný, objevný. Například na pozdní Bieblově básni Když odchází mládí ukazuje na hru konsonantů, na slabičnou strukturu verše i na to, jaké místo báseň zaujímá v Bieblově vývoji po roce 1945 mezi surrealismem a socialistickým realismem právě v podobě lyrické miniatury. Číst tyto rozbory je už samo o sobě požitkem jak pro ty, kteří poezii příliš nečtou, tak pro ty, kteří by mohli ve znalosti světové i české poezie s autorem soutěžit.

Ivo Pospíšil