ALEKSIJEVIČOVÁ, S. A. Doba z druhé ruky: konec rudého člověka. Příbram: Pistorius & Olšanská, 2015.

Na knihkupeckém pultu mne zaujala knížka se zelenkavou obálkou a červenou paspartou s nápisem: Nobelova cena za literaturu 2015. Stydím se, že dodneška mi zůstává cizí jméno nositelky Nobelovy ceny Světlany Alexijevičové, ačkoli veřejnosti je jistě známo již dávno, protože za prvotinu se Nobelova cena obvykle neuděluje. Z připojené biografické informace se dozvídám, že kniha, jejíž červená pasparta mne zaujala a která nese název Doba z druhé ruky, je součástí cyklu, vycházejícího v nakladatelství Pistorius & Olšanská přibližně v průběhu pěti let. Čeští čtenáři však mohli poznat dílo autorky už v r. 1986, kdy Vladimír Michna poprvé přeložil do češtiny její knihu Válka nemá ženskou tvář podle ruského knižního vydání z r. 1985. Texty však časopisecky vycházely v žurnálu Oktjabr už od r. 1984 a jejich český překlad pak zveřejnilo Lidové nakladatelství o dva roky později.

V roce 2002 si povšimlo spisovatelky Světlany Alexijevičové také brněnské nakladatelství Doplněk. Tehdy v tomto nakladatelství byla vydána kniha Modlitba za Černobyl v překladu Milana Jungmanna. Spisovatelka Světlana Alexijevičová reagovala na výbuch reaktoru ve čtvrtém energobloku černobylské atomové elektrárny, ke kterému došlo 26. dubna 1986 a který zničil na pět set vesnic jednak na Ukrajině a jednak nedaleko jejích hranic s Běloruskem. Autorka chápala havárii jako předzvěst nebezpečí, která ohrožují současnou civilizaci, a podtitul její knihy tedy zněl: kronika budoucnosti.

Zásluhu na vydání celého souboru téměř kompletního jejího díla si však připisuje nakladatelství Pistorius & Olšanská z Příbrami. V roce 2016 nakladatelství vydalo její knihu Zinkoví chlapci, jejíž název odkazuje k zinkovým rakvím, v nichž byla dopravována těla vojáků z Afghánistánu. Texty autorka shromáždila již v r. 1989 a český překlad pořídila Pavla Bošková.

Dvojího vydání knihy Doba z druhé ruky – konec rudého člověka se dočkalo jmenované dílo v nakladatelství Pistorius v letech 2015 a 2017. Podle originálu Vremja second-hand, zveřejněného v Moskvě v roce 2013, knihu opět přeložila Pavla Bošková.

V roce 2017 se nakladatelství vrátilo ke knize Modlitba za Černobyl, neboť dříve vydaná publikace byla ochuzená o pasáže, vypuštěné po zásahu cenzury. K autorovi původního překladu Milanu Jungmannovi přibyl Libor Dvořák a kniha se dočkala vydání nejen v ČR, ale i jinde v zahraničí. Celková tiráž zahraničního vydání dosáhla asi čtyř miliónů výtisků.

Když v r. 2016 vyšla v nakladatelství Vremja v Moskvě přepracovaná verze knihy Válka nemá ženskou tvář, překladu se opět ujal osvědčený překladatel Libor Dvořák a ve jmenovaném nakladatelství Pistorius byla kniha vydána v roce 2018. Rovněž i v tomto případě původní vydání knihy, přeložené Vladimírem Michnou pro Lidové nakladatelství v r. 1986, bylo doplněno o části vypuštěné dříve cenzurou. V novém překladu Libora Dvořáka pak byly tyto části doplněny. Podle autorčiných textů byly natočeny dokumentární televizní filmy.

V témže roce byla vydána ještě i kniha Poslední svědci – aneb sólo pro dětský hlas, přičemž překlad knihy podle originálu, vydaného rusky v nakladatelství Mladá Garda v r. 1985, byl opět pořízen Liborem Dvořákem. Posledními svědky vyvražďování sovětského obyvatelstva nacistickými komandy za druhé světové války byly nedospělé děti, pro něž tento zážitek představoval celoživotní trauma.

Listuji knihou Doba z druhé ruky a zjišťuji, že autorka se nesoustřeďuje pouze na tragické okamžiky ruských dějin, ale má rovněž smysl pro humor stejně jako její „homo sovieticus“. „Na koho se mám obrátit, když chci vstoupit do komunistické strany?“ táže se zájemce. „Na psychiatra“, zní odpověď. Poučení z knih Karla Marxe je komentováno takto: „Komunisté – ti Marxe pouze četli, ale antikomunisté ho pochopili“ (s. 22).

Kniha Doba z druhé ruky je rozdělena do dvou kapitol, jejichž název přibližuje autorčinu tvůrčí metodu. Jsou uvozeny podtitulem „Z pouličního ruchu a kuchyňských řečí“ a v obsahu se můžeme dočíst, že do první kapitoly jsou soustředěny záznamy z let 1991–2001 a do druhé z let 2002–2012.

Světlana Alexijevičová promítá do koncepce svých knih svůj původní žurnalistický přístup. Jde o volně řazená vyprávění, zachycená autorkou v rozhovorech s muži i ženami, svědky významných i všedních životních událostí, s protagonisty vynesenými historií na výsluní i potopenými na dno. Je svědectvím o soudobé historii zemí někdejšího Sovětského svazu, o postoji jejích obyvatel k současným dramatickým změnám, o vztahu k bývalým vůdcům Gorbačovovi i Jelcinovi, o jejich vnímání války v Afghánistánu i v Čečensku a také o tom, jak současníci chápou (anebo nedokáží pochopit), co se v jejich zemi děje a co jim přináší zklamání a frustraci.

Tím, že autorka nekoncipuje své vyprávění jako fiktivní příběh ústředních románových hrdinů, ale přebírá vyprávění svých protagonistů „z druhé ruky“, je snad vysvětlitelný trošku tajemný název Doba z druhé ruky – konec rudého člověka. Jakoby spisovatelka říkala: „Mám to sice z druhé ruky, ale pohleďte: nabízím to nejlepší, co mám.“ Mnohohlasé svědectví o reálných událostech z úst jejich účastníků tak klestí cestu k hlubšímu a všestrannějšímu pochopení současného Ruska.

Světlana Alexijevičová se narodila v r. 1948 v západoukrajinském městě Stanislav, nyní Ivano-Frankivsk, vzdáleném asi 180 km od Užhorodu. V té době její běloruský otec sloužil ve městě v armádě a poznal tam její ukrajinskou matku. Po svém otci dcera získala běloruské občanství. Později oba její rodiče pracovali jako venkovští učitelé, přičemž podporovali dceru během studia v Minsku. Na Leninově minské univerzitě pak Světlana Alexijevičová vystudovala žurnalistiku v r. 1972.

Otevřeností svého vyprávění brzy narazila na omezení, která jí byla stanovena cenzurou. Už její prvotina – tedy již vysázené texty Odjel jsem z vesnice – byly v tiskárně rozmetány po zásahu cenzora v roce 1976. Komunistická strana Běloruska tehdy spisovatelku obvinila z nepochopení agrární politiky, protože kritizovala různá omezení při vydávání osobních dokladů a cestovních pasů, bez nichž venkované nemohli přesídlit jinam.

Politická orientace Světlany Alexijevičové má blízko k postojům, hájeným sociální demokracií. Autorka se totiž přiklání k měkčímu pojetí nutných společenských reforem a kritizuje názor, že velikost a mohutnost státu má přednost před kvalitou života.

V prezidentských volbách v roce 2015 Alexijevičová podporovala kandidátku Taťánu Korotkevič proti Alexandru Lukašenkovi a za svá kritická slova nejen vůči němu, ale také vůči ruskému prezidentu Vladimíru Putinovi, upadla do nepřízně u obou těchto politiků. Tím, že vystoupila společně s šedesáti spisovateli na podporu vězněného ukrajinského režiséra Oleha Sencova, jehož se zastal novinář Sergej Parchomenko, se připojila k těm, kdo v roce 2017 vystoupili z ruské pobočky PEN klubu a tím dali najevo nesouhlas s politikou prezidenta Putina vůči Ukrajině.

Už po zveřejnění publikace Zinkoví chlapci v r. 1989 o veteránech afghánské války stanula několikrát před soudem. Zpracovávání ožehavé tematiky černobylské havárie jí rovněž komplikovalo život natolik, že v r. 2000 opustila Minsk a deset let působila v zahraničí – v Berlíně, Paříži a Göteborgu.

Od r. 2013 žije opět trvale v Minsku a v roce 2014 byla hostem Festivalu spisovatelů v Praze. Je první nositelkou Nobelovy ceny za literaturu v historii nezávislého Běloruska, avšak získala i řadu dalších ocenění.

Dana Ferenčáková