FERKO, T. Keď chameleón nemá nohy. Výlomky zo života neoperenca postrkovaného medzi esejou a prózou. Košice: Vydavateľstvo Equilibria, s. r. o., 2017.

O Tiboru Ferkovi (roč. 1932) jsem psal a píšu rád (Hry lásky pod Tatrami. (FERKO, T. Lásky hra osudná. Bratislava: Spolok slovenských spisovateľov, 2006). Týdeník Rozhlas 2008, č. 5, s. 19.) Pestrý život nápaditého prozaika, novináře, překladatele, literárního a divadelního vědce, dramatika, publicisty, komentátora, zpravodaje se promítá do textů. Jeho lehce postmoderní próza Lásky hra osudná (Bratislava: Spolok slovenských spisovateľov, 2006) v dobrém slova smyslu připomene některé reflexivní prózy jiného Slováka Rudolfa Slobody: takoví autoři jako umělci i jako lidé to nemívají na světě lehké, neboť jejich senzitivita budící dobré city vyvolává ve vnímateli také pocit vlastní nedostatečnosti a snad i viny, jakousi kreativní závist, že lze psát dobrou literaturu tak jemně a citlivě. Jejich díla jsou jaksi přirozeně humánní, a proto nekompromisní, vidí hnisající vředy světa a přímo a nebojácně je pojmenovávají, nikoli však s vítězoslavnou investigativitou, ale s lítostí a smutkem. Taková díla vyvolávají představu, že za povrchní fasádou literárních směrů a doktrinářských poetik se skrývají v podstatě dva proudy – stejné jako v životě: dobro a zlo, laskavost a násilí; vyvolává také představu, že jemnost, citlivost a nenásilí jednou zvítězí, ale že to možná bude nikoli na tomto světě. Proto próza Tibora Ferka, absolventa teatrologie na Univerzitě Karlově, novináře, dramaturga, dramatika, prozaika a překladatele, je neustále obnovovanou syntézou, budováním mostů: mezi českým a slovenským kulturním prostorem, například v toposu Tater, kde se setkávají osudy Jiřího Wolkra, Franze Kafky a Karla Čapka s osudem univerzitního učitele, jehož ošklivý studentský žert vytrhl z jeho pracoviště vstříc světu, jenž ho překvapí, ale nezdolá, kde najde nové uplatnění, novou nezávislost, staronovou lásku. Ale také mostem mezi minulostí a přítomností, věčnou polohou lásky, osudu a naděje, které koncentruje již čapkovský název díla. Kniha o chameleonovi/chameleonech je opět kniha o člověku v tlaku dějin, je to kniha humorná, ironická, sarkastická, ale také nekonečně smutná. Především tu vidíme východ dnešního Slovenska, Košice od první Československé republiky, přes Slovenský štát (první Slovenskou republiku), peripetie lidově demokratické republiky a socialismu až k současnosti. V mnohonárodním, prostředí města (Kassa) v tlaku důsledků Mnichova, války atd. se pohybuje Filip Filipko – člověk, který chce přežít jako chameleón, o němž se náš hrdina dovídá, že nemá nohy – kdyby tak rozhodla vládnoucí strana: „Celá habaďúra s chameleónom stála na konštrukcii zbavovania sa vlastného úsudku. Chameleón nohy má, to všemocná strana stála na neistých nohách…“ (s. 70). Pravdu má literát Filipko, když po osobní zkušenosti tvrdí, že Praha má genius loci, jenž vzdoruje hlavnímu proudu svou historií, a tedy relativismem dějin, ale jistě to neplatí vždy, neboť Praha nejen odkazuje k minulosti a k trvalým hodnotám, jakými jsou pro našeho hrdinu třeba Čapek nebo Kafka, ale také nepochybně vždy k pokroku a vpřed, pokaždé však nějakému jinému a někam jinam. Další složkou románu je prosté, byť relativně sofistikované převyprávění politických událostí té doby, jichž je Filipko, ale jistě i jeho tvůrce plný – také si na ně dobře vzpomínám i se jmény a reáliemi, ale ty věci jsou už dávno mrtvé a generace ypsilon o nich ani nechce slyšet – tím se kniha stává čtivem pro pamětníky, neboť paměť je to, co každé době, tedy i té dnešní, vadí nejvíce. Naopak, silnou stránkou jsou různé úvahy kulturního rázu, reflexe, digrese: v tom je jádro textu spíše než v politických explikacích a fragmentech syžetu. Autor si nebere servítky, vykládá dějiny přímo, bez vykrucování: „V Maďarsku nebolo demokracie ani za mačný mak, ale parlamentná budova na obsluhu demokracie dominovala ako majestátny výraz vlastenectva, nacionalizmu a šovinizmu. Aj napriek tomu, čo všetko sa tu po stáročia nedialo v demokratickom duchu a režime, Maďari vedeli svoj štát a národnosť nielen velebiť, ale ich aj rozoberať priam na molekulárne prvky a kúsok po kúsku vydávať za jedinečné bohatstvo. Svoje si uchovali, kultivovali dlhý čas aj na úkor identických nárokov iných národností na území Uhorska. V čase, keď Filip Filipko nalistoval v archíve Máraiho eseje na stránkach denníka Kassai Ujság, ktoré publikoval v rokoch 1937–1938, meno spisovateľa už malo cveng na celom svete. Jeho knihy sa prekladali a dobre predávali. Ibaže, hoci už boli na Slovensku demokratické pomery, akosi sa nepatrilo verejne vyhadzovať na oči slávnemu rodákovi, že nebol demokrat, k Čechom neprejavoval náklonnosť, Slovákov uznával iba ako dedinčanov. Günterovi Grassovi, nositeľovi Nobelovej ceny, pre jeho fašistickú lojalitu v mladosti slzili oči, keď lúpal cibule svojej minulosti. U Sándora Máraia nenájdem stopy po ľútosti za jeho krivé pohľady na iné národnosti v krajine. No a čo, poviem si. Tak to predsa odjakživa chodí. Čo sa stalo, stalo sa“ (s. 120). Ale nic zásadního se nemění ani po roce 1989. Na rozdíl od autora si nemyslím, že všechny problémy dneška nastaly proto, že si lidé za čtyřicet let zvykli nemít vlastní názor: spíše to vypadá na to, že většina ani vlastní názor nikdy neměla, mít nechce a nepotřebuje. Je to riskantní a mít názory přikázané je zjevně pohodlnější.

Ferkovy romány (Občan O(t)O, 2003, Pokušenie starého kocúra, 2010, zmíněná Lásky hra osudná, 2005) vytvářejí zajímavou paralelu k autorově odborné činnosti, jíž se mimo jiné stal znalcem kultury Košic v diachronním průřezu (Divadelné letopisy mesta Cassa, Caschau, Kassa, Košice, 1557–1945–2015). Na konci tohoto románu si jedna jeho postava opatrně zaspekulovala o stém výročí Československa v roce 2018. Jinak pevnější názor na dějiny Košic tu poněkud chybí, je zamlžený různými výroky a postavami a bylo by dost složité sledovat to, čemu teoretici literatury říkají „objektivizace autorova subjektu / autorského ,já’), tedy celou strategii, s níž se k věci vyjadřuje autor pomocí složitých, zvláště narativních nástrojů. Tuto ambivalenci jako znak postmoderny, jak už víme z jiných jeho děl, má autor docela rád. Ta nejasnost a víceznačnost ponechává otevřená okna a dveře různým výkladům – i do budoucna.

Psáno pro Slovenské pohľady.

Ivo Pospíšil