VAŠÍČEK, A. Krev démona. Praha: Česká televize, 2017.

VAŠÍČEK, A. Oko Kyklopa. Ostrava: Mystery film, 2018.

Arnošt Vašíček je nejen originální český autor literatury faktu, záhadolog, jenž předkládá originální hypotézy, ale také nápaditý tvůrce beletrie, scénárista a filmař. Talent a místy i mistrovství projevil již v románech Ďáblova lest a Ztracená brána. I v tomto příběhu se k nám vrací doktor Runa, komisař Sumara a inspektorka Šímová, kteří pátrají po rituálních vraždách spojených s templáři a jejich šiframi v kostele Jana Křtitele v Jindřichově Hradci – byť oficiálně historikové templářský původ kostela, jak známo, popírají. Vražda Runova, likvidace magičky Ingrid a další naznačený vývoj, jímž se má naplnit stará věštba. To, co Vašíček umí nejlépe, je vedení epického příběhu, schopnost koncipovat syžet s tajemstvím a konstruovat rozuzlení a hlavně využívat beletrii jako masku pro vyslovování hypotéz, které dokreslují jeho názory z literatury faktu. Zaujetí templáři a jejich poklady a tajemství, jejichž epicentrem je podle autora právě teritorium českých zemí, nachází zde své naplnění a vyostření – škoda, že se již podle této prózy nepodařilo natočit další film. Oko kyklopa je novela o objevu lidského osudu, jenž je zakódován v mozku. Vražda, jež je s tím spojena, pátrání propuštěného údajného vraha a odhalení reality, která se skrývá za objevem, který je snadno zneužitelný; na malé ploše rozehrává autor opět syžet s tajemstvím, jenž ústí v likvidaci projektu Orakulex slibujícího možnost předvídat budoucnost. Povídka Muž, který se propadal vychází z hypotézy o molekulární instabilitě předmětného světa a mizení předmětů a lidí, zatímco poslední povídka souboru Ztracená tvář ukazuje na časovém posunu paradoxnost dějin: partyzán, který je za bojů o město s německými vojáky na konci druhé světové války těžce zraněn a upadne do bezvědomí, se po letech probouzí z komatu a vítá Sovětskou armádu: „Ulicí dole pod okny projížděly ruské tanky a obrněné vozy. Davy lidí stály na chodnících. Slzy mu vyhrkly do očí. Dočkali jsme se. Jsou tady naši osvoboditelé. Radostně zamával na pozdrav. Kdosi z těch na chodníku si toho všimli. ,Zalez, kreténe.’ Neměl kdy o tom přemýšlet. Za jeho zády vypukl poplach. ,Pane primáři, to je neuvěřitelné, on se probral.’ Vzrušený ženský hlas ho přiměl se odtrhnout od té krásy tam dole. Otočil se a přes mlhavou tříšť slz zahlédl drobnou brunetku v uniformě zdravotní sestry. Připomněla mu šatnářku z tančírny. Pokusil se o úsměv a vyšel jí vstříc. Jak se hnul, zahlédl v odrazu okenní tabule čísi stín. Poděšen sebou trhnul. Vrátil se zpět a v zrcadlícím se skle si prohlížel cizí vrásčitou tvář. Tvář starého muže lemovanou posledními paběrky bílých řídkých vlasů. S očima plnýma údivu se obrátil k sestře. Na zdi za ní visely elektrické hodiny. Nikdy dřív takové neviděl. A to, co ukazovaly, ho vyděsilo. Pod údaji o čase stálo dnešní datum: 21. 8. 1968“ (s. 119). Některé příběhové tahy nezapřou inspiraci nebo aspoň typologickou blízkost nejlepším kouskům Raye Bradburyho, ale Vašíčkova stylizace je ve schopnosti spojovat záhadologické hypotézy a napínavý příběh zcela původní.

Psáno pro Slovenské pohľady.

Ivo Pospíšil