ŠKOKLEV, K. Útěk za životem. Z makedonštiny přeložil a převyprávěl Ivan Dorovský. Brno: Tribun EU, 2018.

Téma někdejších řeckých a makedonských uprchlíků, kteří byli evakuováni z prostoru řecké občanské války a ocitli se také na území bývalého lidově demokratického Československa, se v posledních letech objevilo vícekrát, snad i poměrně často – a zásluhou prof. Ivana Dorovského, jenž je sám svým osudem s touto událostí spjat, nikdy zcela nezmizelo z obzoru českých čtenářů.¹ Evakuace dětí z jara 1948 je zvláštním tématem, neboť šlo o přesun dětí ze severního Řecka (egejské Makedonie) – spor mezi Řeckem a bývalou Jugoslávskou republikou Makedonie o oficiální název státu (zatím se dohodlo: Severní Makedonie) snad nyní už odezněl, ale problém této oblasti nikoli, to bohužel ještě uvidíme. Autor textu, který česky sestavil překladatel Kosta Škoklev (roč. 1934), se právě v egejské Makedonii narodil. Ve škole měl jen řečtinu, do makedonské školy chodil jen krátce. V březnu 1948 byl spolu s dalšími desítkami tisíc dětí evakuován z válečné zóny do Československa, postupně do záchytného domova v Mikulově a dětských domovů v Hukvaldech, Horním Vikštejně, Budišově nad Budišovkou, Bludově Lázních apod.; vyučil se zedníkem. V roce 1958 byl repatriován a pracoval ve Skopji ve stavebních firmách. Po odchodu do důchodu roku 1990 začal psát svůj emigrantský příběh, jenž neustále doplňoval a nakonec vydal knihu o několika stech stranách Večen exodus/Věčný exodus – překladatel a redaktor textu s ním roku 2016, kdy přestal reagovat na dopisy a e-maily, ztratil kontakt. Kniha vychází za podpory uvedené soukromé osoby a Magistrátu města Brna a tematicky navazuje na uvedené sborníky a knihu Konstantina Miovského Země, kraj a rod (2008). Překladatel z knihy, která má úhrnem 375 stran, vybíral z její druhé a čtvrté části a text dotvořil. Zdálo by se, že vzpomínky na dětská léta, kdy mu evakuace vlastně zachránila život, budou spíše optimistické, ale není tomu tak. Vykořenění vyvolalo v dětské duši zmatky. Především tu byla často jen těžce překročitelná jazyková bariéra, jistě ne vždy příjemné prostředí záchytných zařízení a dětských domovů, kde se o ně starali různí lidé, jistě ne všichni, jak čteme, ideální, z nichž měl některé rád, ale ne vždy měly tyto příběhy dobré vyústění. Děti dospívaly pod tlakem cizího prostředí rychle. Člověk si ani nedovede představit, jaký zmatek v dětské duši způsobila např. roztržka s Jugoslávií usnesením Informbyra: děti vychovávané v iluzi, že osvobozenecká armáda a partyzáni vyhrají, zpívají hymnu hnutí ELAS a věří, že strýčkové Stalin a Tito jsou kamarádi, se ocitly tváří v tvář nejistotě, chaosu a zmatku, zejména když se dověděly, že hnutí bylo poraženo a že naděje na návrat je mizivá. V českých školách se Makedonci a Řekové často poprvé dovídají o řecké mytologii (píše o tom i I. Dorovský v memoárech S domovem v srdci) a výrazněji si uvědomí vlastní identitu řecko-makedonskou. Nevím, jak vypadá autentický text člověka, který rozhodně není literátem: i proto byly tyto úpravy nutné, ale možná vyzvedly jen určité aspekty vzpomínek. Text jako celek působí spíše depresivně, ale o to autentičtěji a přirozeněji: je to nepřikrášlený, deziluzivní, realistický, v jistém smyslu syrový obraz toho, jak chlapec – ovšem již prizmatem svého dalšího vývoje, dospělosti, zralosti a stáří – vnímal svou životní situaci. Není to četba zrovna útěšná, ale taková autenticita, možná i zostřená pohledem starého člověka, který tyto vzpomínky s podstatným časovým odstupem píše, tedy jakési „vzpomínky na vzpomínky“, je vždy cenná.

Psáno pro Slovenské pohľady.

Ivo Pospíšil