KOSTELNÍK, J. Brna. Brno: Tribun EU, 2016.

Básník a rusista, překladatel, PhD., z Masarykovy univerzity, rusista, vydal již několik knih vlastních i překladových. Jakub Kostelník (nar. 1982) vystudoval rusistiku a teatrologii na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity a zaujal již překlady Zinaidy Gippiusové a M. J. Lermontova, stejně jako P. Celana (Viz GIPPIUSOVÁ, Z. Poslední básně. Praha: BB/art s. r. o., Jiří Buchal – BB/art, 2005, s naším doslovem Poetika tísně; LERMONTOV, M. J. Kříž na skále. Praha: Naklad. Olga Krylová, 2008, viz naši recenzi: POSPÍŠIL, I. Český Lermontov na počátku 21. století. Týdeník rozhlas 2009, č. 4, s. 18). Psal jsem o něm rusky také v Slovinsku právě v souvislosti s překlady Lermontova (v českém znění: Poetika prázdnoty a marnosti, 2015). K sbírce básní Ptáci v orchestřišti (Tribun EU, Brno 2009) napsal doslov brněnský estetik Petr Osolsobě a uchopil básníka Kostelníka vskutku v mistrovské zkratce takřka v úplnosti. Neřekl bych, že Kostelníkova poezie je v tomto svazku zcela výrazově nesourodá – a když ano, tak jen místy: je cum grano salis postavena na stěžejní ose lidského zraňování a hledání záchytných bodů a sémantika, hlavně loci communes, tomu odpovídají. Kostelník tyto záchytné body nachází paradoxně nikoli v klidu, ale v pohybu po přírodě; nikoli náhodou je v jeho medailonku uvedeno, že „se rád toulá po lesích a prochází v nočním dešti“ a P. Osolsobě to charakterizuje – poté, co jeho gesta přirovnal k jedné postavě z Dostojevského – tak, že „odchází i Jakub Kostelník nejraději kamsi do deště a spěchá se skloněnou hlavou do lesa, kde ohledává jámy po kořenech vyvrácených stromů…“ (uvedené dílo, s. 101). Tuto básnickou sbírku průhledně odkazující k Brnu a Moravě, uvádějí tyto expresivní verše: „Na České větrají vedra/ Na České se vedřelo vedro pod kůži.// Kolmé vedro hluku/ A hluchý spánek holubů.“ Brno jako město se tu představuje takřka ve všech svých polohách celku se specifickou, uchvacující přírodou venku i uvnitř, se zarytou špínou ulic a prokletého nádraží, o němž se nyní říká, že ho v Brně zrušili, hustá, leč stále řídnoucí síť místní dopravy, jizvy města, na nichž se podepsali mnozí, město, jež bývávalo metropolí Moravy, město ještě v 60. letech 20. století významné, průmyslové, dělnické, ale také intelektuální, blednoucí skvost avantgardní architektury o němž s takovou chutí psali Josef Merhaut a Arne Novák, magické město, je dnes monotónnější, byť jiní říkají, že chytá druhý dech, nevím, leč město milované, město básníkova mládí i zralého věku. Brno v různých ročních dobách a v různých okamžicích dne, v různých svých údech. Autor rozdělil svou sbírku na příznačně nazvané oddíly, např. Vymetené Brno, Nečepýří Brno, Čapí Brno i Úpěnlivé Brno, Brno všech svých zasutých městských částí, bývalých českých/moravských vesnic obklopujících německý střed. Sbírka je přeplněna metaforami a hlavně různě srozumitelnými aluzemi, jimž často rozumí jen Brňan: „Mží ničí slzy/ A noc mrzne v žilách// Brno na padáku noci/ Brno vymetlo světlo/ Brno opilezlé neónem/ Brno oslzlé slzami“ (na stranu nelze odkázat, sbírka je nepaginovaná). Brno je tu prostě představeno jako bolestná, snad i tragická láska, něco dramatického a napjatého, číhajícího pod povrchem žhnoucích ulic, prachu, nervních pohybů. Není to sbírka nijak laskavá, uklidňující, spíše naopak, drásavá, drtící, ale i nacházející sličný vztah. Od té doby, co se Brno stalo metropolí Slováků v České republice, v podstatě bez velkého přehánění slovenským městem, bude sbírka i město srozumitelnější i jim.

Psáno pro Slovenské pohľady.

Ivo Pospíšil