ŠTRASSER, J. Žiť svoju báseň. Rozhovory s Ivanom Štrpkom. Bratislava: Literárne informačné centrum, 2018.

Rozhovory, které Štrasser vede, jsou takřka vždy zajímavé; přinášejí řadu informací a vyhraněných osobních názorů, většinou také pokusy o výklad nějakého dějinného úseku, jsou biografií a autobiografií zpovídaného a jeho obrazem minulosti i vlastní osoby v ní. Jsou takové i rozhovory se slavným slovenským „osamělým běžcem“ Ivanem Štrpkou (nar. 1944), ale vedle toho mají i další vlastnosti, které jsou hodně symbolické. Především mají rozhovory jakoby neomezený prostor – to ostatně Štrasser na jednom místě sám a přímo říká. To budí dojem, že vše, co jeho partner řekne, jsou zlaté valouny, jinak řečeno: jako vždy – méně by bylo více a u obou básníků by byla větší zdrženlivost, zhuštěnost, konciznost a uměřenost na místě. Jistě nejde o omezování svobody slova nebo o redukci zajímavých údajů a šokujících názorů, ale o to, aby se slovu – jak básníci rádi tvrdí – vrátila jeho skutečná sdělná hodnota. Jinak se takové rozhovory svou rozvláčností mění v „táranie“. Někdy se tím interview modifikuje ve vzpomínky. Jinak řečeno: dochází tu postupně k záměně žánru: místo rozhovoru, jenž má být stručný a úderný, jsou tu memoáry – to bychom od Štrpky čekali, ale to by musel napsat sám a v jiné umělecko-dokumentární formě. Rozhovor či interview je specifický útvar, který už svou formou plní závazek jít na dřeň problémů: tazatel má být i nepříjemný a osobní, jinak se nic podstatného nedozvíme. Faktem zůstává, že se o to Štrasser několikrát pokouší, ale zjevně tu vadí – jako v takových případech vždy (a není to jistě první případ v „hovorech Š“) – osobní, přátelský vztah – je otázka, zda by nebyl lepší někdo, kdo má od básníka Štrpky větší odstup názorový, umělecký i obecně lidský – ale možná by se zase tolik nedověděl právě proto… Někdy si zpovídajícího a zpovídaného trochu rozmazlujeme, ale jak koho: peněz na vydání je zjevně dost, tak se můžeme rozpovídat. Když čtu ta líčení minulosti, zvláště 60. let a potom následná desetiletí, nemohu si odpustit povzdech, že pro mladé lidi, kteří tu dobu nezažili, to bude zcela nesrozumitelné. Je to líčení plné absurdit, ale tak to tehdy někdy a u někoho asi bylo – a obávám se, že to ani dnes není zásadně jiné. Sama historie básníkova otce a jeho společenského angažmá je nesrozumitelná: od Slovenského štátu přes SNP a dále, ale takový byl život. Také pasáže o Ivanu Kupcovi probouzejí řadu otázek, ale je to asi proto, že poměry, tedy hlavně kulturně politické, na Slovensku byly od českých zemí vždy značně odlišné, někdy se nezadaří ani faktografie: stěží si umím představit, že někdo začal studovat za Slovenského štátu na Filozofické fakultě Komenského univerzity (s. 41), když se za rektora Vojtecha Tuky a jeho nástupců tato univerzita až do roku 1954 jmenovala Slovenská (Tuka byl rektorem v letech 1939–1942, než přešel na jiný post, jeho nástupci byli Emanuel Filo a František Valentin). Zajímavá je bilance vztahů s M. Válkem a sám vznik básnické skupiny a její prezentace, problémy kolem Kultúrneho života – ale to jsme většinou – často i trochu jinak – už někde četli nebo slyšeli, ale to je dobře: repetitio est mater studiorum a každý čtenář si z toho udělá vlastní názor. Líbí se mi i nepotlačená „česká stopa“, zejména vazba na Světovou literaturu: české prostředí nepřestávalo ani tehdy v 60. letech být prostředníkem komunikace slovenské literatury se Západem. Veřejná čtení a atmosféra závanu svobody je podána skvěle, stejně jako epizoda s Allenem Ginsbergem a jeho návštěvou Slovenska.

Pro mladé generace budou následující pasáže asi jen těžko pochopitelné, když jsou odchovány dnešními masmédii: „Nejaký čas som bol bez zamestnania, bolo to na hrane, človek, ktorý v občianskom preukaze nemal pečiatku zamestnávateľa, bol príživník. Z Literárneho fondu som ešte dostal krátkodobé štipendium, na nejaký preklad zo španielčiny. Adela stále pracovala v rozhlase, nejako sme sa pretĺkali. Hľadal som si prácu, kde by som sa priveľmi nezaplietol s režimom, no paradoxne som zakotvil v tej najvýraznejšej ideologickej inštitúcii – v Slovenskej televízii. Ale zase v tej asi najmenej ideologickej redakcii – v Hlavnej redakcii vysielania pre deti a mládež“ (s. 114: opravdu si básník myslí, že tam bylo nejméně ideologie a že se prací právě zde „s režimom nezaplietol“?). I Štrasser se poněkud diví, jak je možné, že zakotvil právě tam, kde tehdy vládl Miloš Marko. Do podrobností nebudeme zacházet, natolik se v tehdejších slovenských reáliích nevyznám. Básník byl poměry, jak uvádí, znechucen, uvažoval o emigraci a toto ho nakonec přivedlo, jak asi s troškou ironie poznamenává Štrasser, do komunistické strany. Ani veřejná kritická vystoupení mu neuškodila – někdo měl prostě štěstí nebo charizma. Mnohem zajímavější jsou části o písňových textech – to je důležitá kapitola vývoje nejen slovenské poezie, profesně jasná kapitola o Borgesovi i to, že vše, co řekl o svém zaměstnání a postojích, zdůvodňuje tím, že cítil šanci dělat dobrou práci; proto si myslím, že by měl být v hodnocení druhých zdrženlivější a to se týká i období po roce 1989. Zatímco v popisech politické situace v 70. a 80. letech cítím, možná neprávem, jistou faleš, v druhé části hovorů je jakoby více doma, je to hutně napsané, jak to bylo u Štrassera vždy dobrým zvykem. Psaní jako existenciální potřeba vstupující na scénu v samotném závěru rozhovorů, texty zaznamenané na videu (Ivan Štrpka číta svoje básne) – to o tvorbě a o samotě je asi nejlepší z celého svazku, je to upřímné, objevné, místy hluboké a niterné.

Kniha je kvalitně vydána, dobře zredigována, opatřena spoustou docela vkusné fotodokumentace, jen mi tu chybí jmenný nebo i věcný rejstřík. Je to kniha (nehledě na kritické připomínky), bez níž se neobejde nikdo, kdo se bude zabývat slovenskou poezií obecně a moderním básnictvím druhé poloviny 20. století a počátku 21. století zvláště. A ze strany tazatele – nehledě na vyslovené výhrady – opět profesionální práce.

Psáno pro Slovenské pohľady.

Ivo Pospíšil