DZJUBA, T. – DZJUBA, S. Déšť s tvýma očima. Došč iz tvojimi očima. Výbor z básní. Vybrani virši. Do češtiny přeložili Petr Kalina a Milan Hrabal. Hradec Králové: Nakladatelství Milan Hodek; Černihiv/Černigov: Deana Poligraf, 2018.

Ale těch, kteří se zúčastnili realizace přítomného česko-ukrajinského svazku, je mnohem více: obraz na obálce a kresby vytvořila Kateřina Zákoutská, portréty autorů napsal Serhij Dzjuba, překlad doslovu Milana Hrabala Krystyna Kuzněcová, redaktorkou české části byla Miroslava Kubešová, ukrajinské Vasiľ Slapčuk. Zrcadlové vydání přibližuje tvorbu manželů, kteří vykazují obrovitou aktivitu: Teťana Dzjuba (roz. Murzenko, rodačka z Bukoviny) píše písňové texty, literárněvědné knihy a studie, básně, je aktivní novinářka, je nositelkou celé řady cen a vyznamenání, její manžel Serhij je básník a prozaik, publicista, ale i dramatik a kritik, ona i on jsou čestnými členy řady zahraničních organizací. Oba de facto reprezentují Ukrajinu na mezinárodním kulturním poli. První část svazku tvoří výbor z básní Teťany Dzjuby s názvem Křídla Simarglova (jde o slovanské božstvo, které zmiňuje Nestorův letopis ruský: k jeho původu se vyjadřovali mj. polský lingvista Alexander Brückner, také Vatroslav Jagić, náš Lubor Niederle aj., nověji Vladimir Toporov: někde jméno dělí na dvě, jako že šlo o dvě božstva, kořen „rgl“ spojují s Rujanou a tamním božištěm, jinde zase mluví o „rodině“ – „sim/sem“ – a žitu – „rg“ /rež, rož, jde tedy primárně o plodnost), druhou část básně Serhije Dzjuby s názvem Zamiluj se do mě v sobotu. Láska v provedení básnířky má existenciální rozměr: „Zahraji ti své mládí,/ ty mi zahraješ svou věrnost,/ příroda čtyřikrát přemaluje/ kulisy…// Potom zůstanou jen listy,/ jako vstupenky na staré/ představení/ stažené z repertoáru// fotky, sníh zrezivělý/ jako nepoužité plakáty,/ sešlapaná bolest,/ rampa a ještě trocha času,// dokud nás navždy nerozdělí/ opona“ (s. 13). Její manžel Serhij je hravější, ale stejně ambivalentní: „Život je vratký, jen část mě samotného/ a moje sny jsou věčné a rozkuté/ Odvážlivec, který se do nich někdy ponoří,/ se stejně nic o životě nedozví – /přijde do jiného jsoucna.//A já mám na sůl a na chleba,/ a ženu – na všední den i svátek,/ ikonku pro Toho, kdo ponořen do myšlenek zaspal,/ dokončenou svatozář plic naplněných krví,/ a básně, kterých je málo.// Neprosí hlas, nevolá bídu,/ ta tělesná myšlenka a nohy – /moje svaté nohy pekelně duní,/ ale to není důležité, pokud půjdu./ Jsem vždy připraven na cestu“ (s. 69). Je to svěží, invenční poezie se zázemím, jež vytváří poeta doctus nebo poetria docta. Na hodnocení překladu by bylo třeba více místa a hlubších znalostí, ale i tak lze říci, že je citlivý, využívá intuici a znalost moderní básnické češtiny – ostatně jste to mohli posoudit sami i z těchto malých ukázek. Dobrá práce, jaksi samozřejmá, s významem přesahujícím i samu poezii, aniž by se konjunkturálně podbízela.

Psáno pro Slovenské pohľady.

Ivo Pospíšil