ZAMBOR, J. Stavebnosť básne. Bratislava: Literárne informačné centrum, 2018.

Literární vědec, teoretik překladu, teoretik verše, básník a překladatel z ruštiny a španělštiny Ján Zambor (roč. 1947) patří k těm šťastným tvůrcům, kteří organicky spojují roli výkonného slovesného umělce a teoretika a kritika literatury. Vícekrát jsme už o něm psali, také na stránkách SL, mimo jiné o jeho knize Preklad ako umenie (2000), Kniha ruskej poézie (2011), Niečo ako láska, niečo ako soľ. Miroslav Válek v interpretáciách (2013), Dom neviditeľných (2014) nebo Vzlyky nahej duše. Ivan Krasko v interpretáciách (2016). Zambor je sice teoretik, ale více mu sedí role interpreta, neboť jako člověk, který poezii rozumí také a hlavně zevnitř, dokáže vyložit autorovu motivaci a významotvornou funkci básně, přičemž právě z takových interpretací konstruuje pak celistvý portrét básnického typu jako v případě Válka nebo Kraska, stejně jako překladatelský transfer z jednoho prostředí do druhého. Své hodnocení – v podstatě vždy kladné, byť s komentáři a poznámkami, jsem vtělil, do řady recenzí. Nyní mám před sebou komplexní Zamborovu knihu o stavbě básně: slovo „stavebnosť“ je ze slovníku poetologů, primárně formalistů a strukturalistů, ale v českém prostředí je využívají i představitelé jiných přístupů, dokonce i duchovědných, genologických a komparatistických. V ediční poznámce se ostatně dovídáme, kde všude jednotlivé studie svazku vyšly a je to mimořádné množství, vždyť celá kniha čítá celkem 367 stran. I přítomná publikace – nejen báseň – má vlastně svou stavebnost: první část se jmenuje Reflexie poézie a má dvě části, přičemž v druhé jsou i autointerpretace Zamborovy básnické tvorby, další část se týká dvou próz (Rakús, Vanovič), poslední překladu – přesně podle autorova zaměření. Nejvíce si cením prací o poezii, z nich pak zejména studii první, totiž interpretaci básně Sama Bohdana Hroboně, básníka, jenž na Slovensku, i když tu má i ulice, není příliš populární a to je škoda. K pronikavým patří studie o jeho oblíbeném Kraskovi a Válkovi, ale i interpretace Ivana Laučíka nebo Jána Buzássyho (Pláň) spojená s posrpnovou krizí. Když pomineme autointerpretaci básně Posledná krava, je tu především rozhovor Báseň ako stavba, vlastně jakási ideová, metodologická dominanta celého svazku.

Autor už v úvodu píše, že jeho svazek se poněkud vymyká z obvyklé podoby literárněvědné práce – to je podle něho dáno právě jeho „obojetností“, tím, že je zároveň sám básnickým tvůrcem a neváhá interpretovat i vlastní výtvory. To, co je podstatné v třetím, translatologickém oddíle, je právě Zamborova schopnost být kritikem překladu, který do překládání vidí o to lépe, oč kvalitněji sám překládá a tuto činnost současně kriticky reflektuje i sám na sobě demonstruje a o to víc je schopen kriticky posuzovat a interpretovat překlady cizí. Namátkou: překlady dvou básní Ivana Kraska z pera Anny Achmatovové. Ta v antologii z roku 1965 přeložila kromě Kraska také Vojtecha Mihálika a Miroslava Válka. Zambor se vyjadřuje nikoli jen k zvukové instrumentaci překladu, volbě metra a celkovému konceptu, ale také ke kulturotvorné funkci překládání, také na překladech klasiků (Eminescu). Přemýšlím o charakteru Zamborovy tvorby, např. ve srovnání s českým kompozitologem Františkem Všetičkou, který je také básníkem a prozaikem, zabývá se těmito dvěma sférami vyrovnaněji než Zambor, který je přece jen orientován více na poezii, také překládá, vymýšlí metodologii a terminologii literární struktury, poetiky. Společné je jejich pnutí k formalistům a strukturalistům, možná je tu Všetička ortodoxnější, jaksi stabilnější tam, kde je Zambor flexibilnější; Všetička navíc hledá prostorové koordináty slovesných tvůrců, jde po jejich životních stopách, ať už v Polsku, na Moravě nebo ve Vídni. Řekl bych, že oba zaujímají ve svých literárních prostředích klíčovou pozici, svým způsobem momentálně nenahraditelnou. To je i dnes pozice zcela výjimečná.

Psáno pro Slovenské pohľady.

Ivo Pospíšil