SLOVÍK, M. Stretnutia naslepo. Žilina: Artis Omnis, 2017.

Rodák z Rabčic (1973) Jozef Medard Slovík vydal své první věci na přelomu 20. a 21. století a jsou to věci spjaté s přírodou, krajinou, klíčovým místem: tím je Orava, odkud se vypravuje jinam – i do cizích zemí. Zde organizuje literární besedy, čtení a exkurze v knihovně v Námestově. Právě tato kniha obsadila první místo jako Kniha Oravy v kategorii beletrie v roce 2018, tedy je těžké o ní psát tak trochu post festum. Slovík je básník (Medardovská kvapka, 1999, Horské dúšky medu, 2007) i prozaik (např. Psie modré nebo, 2014; prozaická prvotina je z roku 2003). Slovíkova knížka je sympatická tím, že nic nepředstírá, je obrácena k malému člověku a jeho světu, vrací se k domovu a cestování chápe jako poznání, ale také obohacování citového života. Náhody v lidském životě se tím otvírají do řady příběhů, které zaujmou pěknou kompozicí, střídmým jazykem a stylem, objevováním životních detailů, osobitým minimalismem. Taková knížka může dostat cenu spíše na okraji, v regionu (což se i stalo), nikoli v centru propadlém módám, tlakům politiky a koncentrací zájmových skupin. O to je taková cena hodnotnější a zaslouženější. Nejde však o ceny, ale o jinou kvalitu Slovíkovy prózy. Vím, že řada spisovatelů ji může chápat jako příliš obyčejnou, tradiční, místy i naivní, ale právě o tom se dovídáme i z ohlasů jeho prvotiny: naivita podobná ozvláštnění ruských formalistů je vidění světa jakoby poprvé, svěží – ostatně naivní básnictví bylo i tématem známého eseje Friedricha Schillera (1759–1805) Über naive und sentimentalische Dichtung (1795–1796): to se týká nejen poezie a jejích dvou rovin. Slovíkovy prózy jsou vlastně miniatury, spíše jen s útržky příběhů, naplněné dojmy a jemným citem. Stavba svazku je docela nápaditá: jsou to nejen tematicky koncipované oddíly, s příznačnými názvy, např. Chlapci, čo vy viete o láske?, Tak ti neviem, snad klíčový Náhody predsa existujú a nakonec pointa Tento svet už krajší nebude! Místy to může působit jako lepší školní slohová úloha, prostě popis cesty, „osekaný“, bez ornamentů a násilných příběhů. Jsou to spíše dojmy a vzpomínky, jako hned titulní z prvního oddílu, vzpomínky na školu a téma lásky, jinak „balení zralých žen“. Severní Slovensko, Oravská přehrada, drobní lidé a jejich obrazy světa (Muži zo stanice). Vypravěč je tu především svědkem, stejně jako kdysi v klasických povídkách 19. století, třeba Ivana Turgeněva, je zvědavý a zvídavý a potom z rozvíjejícího se příběhu uteče. Základem těchto miniatur je portrét připomínající někdejší fyziologickou skicu raného realismu, tedy souvztažnost člověka a prostředí. Trošku přehnaně bychom mohli o jeho cestopisných črtách říci: „člověk z venkova nebo maloměsta ve světě“: je to jednou polský Krakov, někdy zase jižní Čechy, Krym, Kyjev, Maďarsko, Skotsko, Portobello, North Berwick, Glasgow, Dundee. Je to poklidné a optimistické, plno tolerance, je to záznam cest asi docela nedávných, ale vše se mění a smutně si uvědomujeme, že svět opravdu nebude lepší… dál už větu raději nedokončím. Slovíkův svět je vlídný, příjemný, lačný poznání nových lidí a jevů, přináší v dnešní době spíše uklidnění a příjemné ponoření do světa, který nám pomalu mizí. Je dobře, že se na Slovensku takovým prózám udělují ceny, v Čechách, na Moravě a ve Slezsku by to bylo dnes jen stěží možné, i když bych se rád mýlil.

Ivo Pospíšil