Nástup Východu? Eseje. Přel. Anna Plasová, Tereza Semotamová, Simona Kolmanová, Petr Ch. Kalina. Brno: Větrné mlýny, Meeting Brno, 2019.

Nejzajímavější na souboru esejů, jejichž vydání se těší – jako obvykle – finanční podpoře, tentokrát statutárního města Brna a Nadace DRFG (David Rusňák Family Group), není jejich objevnost, ale spíše jejich mírná ideologická heterogenita, ačkoli není vyvážená – převažují úvahy liberální a blízké neomarxismu nad konzervativními. Nástup Východu má znamenat, že se k slovu více a více dostávají lidé z tzv. Východu, tedy ze zemí EU i mimo ně, jež patří, jak se dříve říkalo, k postkomunistickému světu, nikoli tedy z jádra EU. Tady vzniká osudové nedorozumění, a to ideologicky motivované dělení Evropy na Západ a Východ, jež přežilo i železnou oponu, a my dobře víme, že se užívá nejen v textech těchto esejů, ale hlavně v každodenním styku, mezilidském kontaktu: „východní lidé“ jsou všude na tzv. Západě považováni zjevně za nižší, nedospělou kategorii a sami to potvrzují teoreticky i prakticky svým upínáním ke všemu jinému, svým timidním chováním a komplexem méněcennosti a jakýmsi pocitem viny. Bereme na sebe i vinu za kolonialismus, doslova se snažíme snímat hříchy světa, my východní lidé. Mohl by tedy být tento soubor esejů důkazem pravého opaku, ale je tomu tak jen zčásti. Především dělení na Západ a Východ je zcela ahistorické – to dokázali v minulosti obecní a kulturní historikové, ale nebylo jim ani nám to nic platné. Podívejme se, jak se to v tomto sborníku realizuje. Všichni autoři/autorky patří k prominentním a řekl bych – jistě ne všichni – tak trochu anebo i hodně rozmazleným osobám: mediálně, snad i finančně, určitě stálou podporou a skoro jednoznačně kladným ohlasem a obdivem. Jsou médii hýčkáni, podporováni, mají všude dveře otevřené. To není dobré východisko k vytváření skutečně samostatných a provokujících názorů. Martyna Bunda (roč. 1975), polská novinářka, rodem Kašubka, jak ostatně její příjmení napovídá, se zaskvěla prózou Necitelnost (2017) a byla do nebe vyzvednuta dobovou kritikou (2017). To ještě dotvrzují dvě nominace na novinářskou cenu. Tanja Dückers (nar. 1968) se narodila v západním Berlíně, její kariéra byla také kladně hodnocena tamními médii, je současně podnikatelka; proč byla zařazena do „Východu“, přesně nevím, ale bylo to nakonec správné, neboť ono umělé dělení Evropy na Západ a Východ kdysi údajně probíhalo po ose Kiel – Terst, takže většina tehdejšího Německa sahající daleko na baltský východ včetně dnešních baltských států a našeho proslulého přemyslovského Královce (Königsberg, Kaliningrad) byl ryzí Východ. Maďar Viktor Horváth (vlastně mezi autory „stařec“, roč. 1962) z Pécse (Pětikostelí) se zdá být i rokem svého narození obrácen do historie, kterou koncentruje do osudového roku 1968 (i když mu tehdy bylo šest let). Petru Hůlovou není třeba ani českému ani slovenskému čtenáři zvláště představovat: mongolistka a kulturoložka, autorka zajímavých próz, je také mediálně velmi zdatná. Ukrajinka Halyna Kruk (roč. 1974) ze Lvova je básnířka a překladatelka (jak se zde uvádí, třeba S. Lema a W. Szymborské) oslněná tragickým osudem Sylvie Plathové. A last but not least Alexandra Salmela, finsko-slovenská spisovatelka vyjádřila krédo své generace (nar. 1980) dost pregnantně: „Ak chceš, aby ti ľudia rozumeli, nebuď ironická.“ To je myslím i leitmotiv celého přítomného svazku: autoři se berou příliš vážně, jako by rozhodovali o osudech světa a jejich názory měly váhu a moudrost, tváříce se, že píšou jakési nové stránky dějin, pronikajíce ve vícežánrových textech, často kompozičně chaotických, takřka do všech oborů lidské činnosti, vytvářejíce novou pansofii, via facti však jen obyčejnou průměrnou publicistiku. Jejím základním rysem je nedostatečná hloubka vědění, mělké vzdělání, jež jim umožňuje vzdálit se beztrestně zdrženlivosti svých předchůdců a vytvářet už vytvořené a formulovat již dávno zformulované, což není nic nového, neboť v těchto oblastech nelze nic zásadně nového vymyslet. Jejich četba, z níž čerpají, je také jiná: jsou to dílka většinou 80. nebo 90. let minulého věku, mediálně známé osoby, které je z nějakých důvodů zaujaly. Nepřesnost faktografie dokládá již Bunda, když rok 1989, kdy Francis Fukuyama publikuje svůj esej o konci dějin, spojuje s počátkem sovětské perestrojky. Její nepřesnost dokládá i tvrzení, že Polsko nemělo několik set let vlastní stát (s. 12). Toto „střílení od boku“, do něhož měla snad zasáhnout redakce nakladatelství, pokud to však nepovažovala za nedotknutelnou originalitu mladistvého úsudku, vede potom k nepřesným závěrům a také k jakési přibližnosti a nejasnosti vlastního myšlení. Ono je to těžké: když se školství považuje za nefunkční a škodlivé, když o výuce, jejích metodách a kvalitě rozhodují žáci a studenti, když učitelé nic neumějí a když se uznávaným spisovatelem může stát člověk se základním vzděláním, padají potom dosavadní příliš konzervativní kritéria: nic proti tomu, ale měla by se tedy snad stanovit kritéria nová, pokud taková měřítka vůbec nezavrhneme. Chybovati je lidské, chybují mladí i staří, věk by mohl být zárukou zkušenosti, ale ani to není vždy pravda. Zvláště „objevné“ je tvrzení, že „cesta, po níž lidstvo kráčí, připomíná v konečném důsledku – tak, jak chtěl Fukuyama – spirálu.“ Co na to říci? Pravda je, že úroveň textů je různá a představuje tím odlišný intelektuální potenciál autorů/autorek. Muži jsou patrně upadajícím živočišným druhem, neboť z šesti autorů je pět žen, pokud se ovšem nedrželi nějakého předem určeného procenta. Fukuyama ze stránek svazku nemizí ani v textu Tanji Dückers, jen dělení na „neonacisty“ a „internacionalisty“ vyvolává trs vzpomínek, jak se s jazykem pracuje včera i dnes: za neonacisty se kdysi pokládali obnovovatelé německého nacismu v nových poměrech, za internacionalisty zase stoupenci Brežněvovy teorie omezené suverenity: nemám představu, nakolik to souvisí s dneškem a jak se v tom pak mají vyznat dnešní mladí, kteří tolik nepamatují. Možná je to i dobře. Problematická je také koncepce identity, stejně jako poněkud povrchní pohled na Rusko: chtělo by to hlubší znalosti, ale na to asi není dost času. Snad nejzajímavější je Viktor Horváth, a to také proto, že patří přece jen k jiné generaci s jinými životními zkušenostmi a dívá se na dnešek s jistým odstupem; člověk, který je však v pohledu na současnost nejradikálnější: připomíná neudržitelnost politického řádu tzv. Západu, ukazuje, že krize Západu je krizí celé planety (s tím se asi nelze zcela ztotožnit), ostře kritizuje dnešní školství. Zajímavý je jeho výrok: „Přibližovat se k federaci, za aktivní podpory národních specifik a ochrany rozličnosti, pro politiku je národní myšlenka smrtelným nebezpečím, pro kulturu je však oživujícím prvkem“ (s. 31): Lze však tyto dvě strany jedné mince roztrhnout? Autor se vyjadřuje radikálně, některé věci ekonomické dokládá statisticky, můžeme ostře nesouhlasit nebo nadšeně souhlasit, ale aspoň čteme jasný názor. Petra Hůlová také klade otázky po fungování demokracie, chytře nachází východiska roku 1989, jež se odlišovala od dalšího vývoje, mluví o zabedněnosti devadesátých let, zamýšlí se nad klíčovostí hierarchií, jejichž produktem jsou elity, a ideou rovnosti jako dominantním narativem evropských dějin (s. 52). Tak dobře, tu jsou alespoň rozdány karty. Halyna Kruk je příliš v zajetí představ o Západě a depresí postsovětské reality, připadá mi, že dodnes spíše hledá v různých knihách a módních konceptech. Konstatuje také nostalgii po sovětské minulosti, hrozbu liberální demokracie a konec osvícenství, tak to bych neviděl tak ostře. Pozoruji tu zjevný hiát, který se projevuje ve všech postsovětských zemích, snad nejméně v baltských, a to nejen v důsledku krátké existence jejich států v meziválečném období, ale také jako rezultát složité minulosti: ten sovětský melting pot trval až příliš dlouho. Alexandra Salmela – mezi Finskem a Slovenskem – je spíše autorkou beletrie než politickou myslitelkou, její vnímání obou realit je zjevně povrchové (nikoli povrchní), stejně jako její mělké aktualizace. Vydání takového svazku, a tedy i Větrné mlýny, stejně jako překladatele, nutno nicméně pochválit, je dobře, že se ke slovu dostávají různé a hlavně mladší generace, ti, kteří už určují nebo budou určovat tento svět. Určitě jim prospěje spíše kritika než bezbřehé oslavování a rozmazlování, které je může vést k přesvědčení o vlastní výjimečnosti, jako sůl potřebují permanentní konfrontaci, v níž mohou růst a vyzrávat. Zůstává otázka výběru textů, silnější mezigenerační akcent. To, co lze konstatovat, je častý deficit znalostí. Ty se získávají nikoli jen psaním esejů, ale hlavně vlastním studiem, životem a srovnáváním. Ale základy jsou položeny, i když autoři někdy „dozráli“ rychleji, než měli.

Ivo Pospíšil