CHMEL, R. Úvod do pamäti. Bratislava: Kaligram, 2019.

Již někdy dávno jsem někde napsal – také v souvislosti s pokusem o teoretickou reflexi žánru memoárů – že dnes nelze skutečné paměti napsat a hlavně vydat, i když i tu jsou výjimky: buď jde o růžový obrázek, zamlčování, idealizaci, nebo naopak o samou kritiku a sarkasmus, o naprostou otevřenost ve stylu „co na srdci, to na jazyku“, o „dračí setbu“, jak se říká o memoárech Václava Černého, nebo o egocentrické vychvalování, kdy se dovídáme něco jen o autorovi a nikoli o jeho okolí, nebo naopak o samou sebekritiku, jež však většinou tají určitý typ narcisismu. Nebudeme tu uvádět konkrétní příklady, neboť jsem je už kdysi uvedl a nerad bych neúměrně provokoval. Zůstanu tedy jen u kladného příkladu pamětí Milana Hraly (1931–2015), pražského rusisty a teoretika překladu, který na tamní filozofické fakultě Karlova vysokého učení přežil dlouho dobu a všechny její neskutečné zvraty a přemety; počíná si ironicky, líčí vše s odstupem a sine ira et studio, je také sebeironický, což je dost vzácné v situaci, kdy dnešní mládež přímo proklamuje likvidaci ironie, natož sebeironie, berouc se doslova jen smrtelně vážně.¹ Ke kladným příkladům takových pamětí patří i zajímavě strukturovaný text Rudolfa Chmela, slovenského hungaristy, jak se dříve říkalo hungarologům, literárního vědce, komparatisty a překladatele, univerzitního docenta a doktora věd, politika, ministra, prvního a posledního velvyslance České a Slovenské federativní republiky v Maďarsku, slovakisty na Univerzitě Karlově atd. atd. Jeho osobnost byla už vícekrát zhodnocena povolanějšími, takže se omezíme na pár řádků. Plzeňský rodák (nar. 1939) prožil a ještě prožívá velmi zajímavý život, v němž se dokázal prosadit. Byl a je to šťastný člověk, který měl ostatně i štěstí, ale to přece přeje jen připraveným: dokázal být mocným v každé době, vlivným, ale často méně viditelným funkcionářem v různých dobách a člověkem, jenž se snažil udržet kontinuitu postojů: nakolik se mu to podařilo, to si musí zhodnotit sám, ale také jiní, lépe informovaní. Když pomineme běžné náležitosti této důležité knihy, jako jsou bibliografie, jmenný rejstřík a biografickou poznámku, knižní vydání apod. zůstávají tu tři oddíly s názvy Pamäť, Postscriptum – ad personam (vlastně medailony lidí, s nimiž se často setkával) a Přílohy (různé texty, zejména politické a kulturně politické). Samozřejmě že jádrem je první část, skutečné paměti, to ostatní jsou jakési dodatky, ilustrující část první (z portrétů druhé části zmiňuji např. texty o Jiřím Dienstbierovi, Petru Pithartovi, kteří mu z Čechů byli asi politicky i mentálně blízcí, Ladislavu Ballekovi, Ľubomíru Ďurovičovi, Martinu Bútorovi ad.). Chmelův text se dobře čte, je nevtíravý, zdravě skeptický. Volil, jak je mu vlastní, specifický, chytrý až vychytralý postup, jímž si vytvořil dobré předpolí k vlastnímu vzpomínání. Pod názvem Pamäť verzus dejiny se zabývá fakticky svým způsobem teorií memoárů. To je velmi dobré a jeho skepse mu pomáhá překonávat patos a přílišnou znakovost. Jeho názor spočívá v „absolutní relativizaci“ paměti a to je velmi chytrý tah, neboť je to biologicky a eticky zdůvodnitelné, tedy běžná zapomnětlivost a výběrovost paměti, což dosvědčí každý psycholog – a nejen on; tedy na něco se vzpomíná a na něco nikoli. Současně je to lidsky pochopitelné. Tím získává autor čtenáře už jaksi předem na svou stranu, ale možná ne všechny. To, co řečeno výše, se tu stoprocentně potvrzuje: Chmel je dítětem štěstěny, čemuž napomáhal svým opatrným postupem a uvážlivými postoji, což je všude, ale zvláště v politice, užitečné: nikoho zcela nezarmoutí a ani v těchto pamětech vlastně nezarmucuje, aniž by se nějak vnucoval nebo měnil názory. Vypadá to tak, že stál na správné straně, někdy hlasitěji, jindy tišeji, že se snažil o dobré věci a často jich dosahoval, že sice nemohl nemít konflikty, ale spíše je nevyhledával jako člověk veskrze nekonfliktní a pragmaticky založený, tedy i jeho problémy byly hodně ztlumené. Je tu hodně o něm, ale ještě více o druhých, o světě, o osobách a situacích, to je jistě dost důležité. Jednotlivé situace budou jiní vidět asi diametrálně jinak: pro mě jako pro Čecha moravského původu jsou zajímavé jeho komentáře k slovenské historii a politice, k specifiku slovenské mentality, k slovenskému politickému panoramatu, i když i zde jsem se musel naučit vidět Slovensko jinak, než nás učili ve škole. Vše probírá decentně, s citem. I popisy situace v době normalizace a po roce 1989 včetně tzv. sametové/něžné revoluce jsou poučné. I když nesouhlasím s mnoha jeho postřehy a závěry, které se netýkají jen Slovenska, musím uznat, že jsou věcné, argumentované. Nebudu zmiňovat konkrétní postavy, o nichž píše průběžně a ve druhé části, zdůrazním jen klíčovou postavu Miroslava Válka, k němuž má respekt, ale vůči němuž si zachovává i jistý odstup. Nyní něco osobního. Měl jsem možnost se občas s autorem opravdu jen nakrátko a letmo setkat. Byl to on, kdo v pozici ministra kultury podpořil brněnskou slovakistiku, což v té době neudělal ze Slovenska nikdo: na nic se neptal a udělal, zatímco jiní nejen že nic neudělali, ale pokládali takový obor na české univerzitě za podivínství. Byly i jiné situace, kdy jsme se setkali, ale na jejich komentování ještě nedozrál čas. Škoda, že nevěnoval více pozornosti svému mnohaletému působení na Karlově univerzitě, kde spolu s Mirou Nábělkovou, před tím působící také v Brně, pomáhal utvářet profil slovakistiky. Chmelovy paměti jsou důležitým textem slovenské literatury, zejména pro poznání slovenského vývoje od 60. let 20. století po současnost, zejména literárního a politického života, časopisů apod., na jejichž tvorbě se ve špičkových funkcích podílel, jsou zde i politické analýzy (k pojmu demokratura: Karel Kryl tak ovšem nazýval i systémy jinde). Ze všeho i ze zvoleného nakladatelství je zřejmé, jaké politické postoje Rudolf Chmel zaujímal a zaujímá. Z tohoto hlediska mě trochu mrzí, že se nesnažil výrazněji porovnat různé koncepce slovenského národního programu a různé vztahy k událostem a osobnostem slovenské minulosti. Nakonec zůstává otázka: Jaký mělo to všechno snažení smysl, co po něm zůstalo a zda jeho výsledky odpovídají původním záměrům. Na to je jednoznačně těžké odpovědět a to si jistě musí zodpovědět každý sám, autor pamětí i jejich čtenáři.

Ivo Pospíšil