To byl Arnošt Lustig. Co s ním prožil a zapsal František Cinger. Praha: Eminent, 2019.

Dne 28. 11. 2007 jsem se zúčastnil shromáždění na počest 85. narozenin prof. Jiřího Fraňka (1922–2007), českého rusisty, ve sborovně Národní knihovny ČR pořádané Literárněvědnou společností a Slovanskou knihovnou a přednesl jedno z laudatií.¹ Ještě 19. prosince 2007 byl prof. Jiří Franěk na mé přednášce Jedna tradice brněnské rusistiky pronesené pro pražskou pobočku Literárněvědné společnosti na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, na počátku roku 2008 však přišla zpráva o jeho náhlém odchodu. Zemřel 30. prosince 2007. Na zmíněném shromáždění byli přítomni představitelé a členové Židovské obce v Praze, mezi nimi také český spisovatel Arnošt Lustig (1926–2011), s nímž jsem tam chvíli hovořil. Prof. Fraňka následoval po čtyřech letech. Jako teenagera mě oslnily jeho knihy o Židech v době nacistické represe; slova „holokaust“ nebo „šoa“ se tehdy ještě u nás neužívala. O to lidštěji působilo humanistické poselství jeho Modlitby pro Kateřinu Horovitzovou (1964) a povídkové sbírky Hořká vůně mandlí (1968). Pobyt v koncentračním táboře se navždy propálil do jeho díla. Jako velký podporovatel Izraele, který už po roce 1945 navštívil, a jako odpůrce československé zahraniční politiky ve vztahu k izraelsko-arabské válce v roce 1967 a okupace Československa armádami pěti států Varšavské smlouvy odešel a nakonec se usadil v USA. Nebyl to osud zrovna lehký a o tom se v knize F. Cingra také dovídáme. Lustig patřil k českým Židům, byl českým spisovatelem a tehdejší Československo nepřestal považovat za svou vlast, a tak se nakonec po roce 1989 vrátil natrvalo a zde také zemřel. Užil si však ve své vlasti svoje: jako Žid byl vyloučen z gymnázia a nepochybně – stejně jako Karlu Poláčkovi – dali někteří Češi najevo svůj negativní postoj k jeho národu – naštěstí byli i jiní. Je mi často stydno za tyto Čechy a za to, co od nich musel už za tzv. druhé Česko-slovenské republiky vyslechnout třeba herec Hugo Haas nebo Karel Poláček. Nicméně Lustig nezahořkl, věděl, co může vyvolat neustálý tlak, a že člověk je jen člověk. František Cinger, dlouholetý redaktor Práva, prošel s Lustigem dobu jeho pobytu v Praze až do jeho smrti, cestoval s ním a provázel ho zejména po stopách tragédie jeho rodiny.

Už ta první věta je šokující: „Nechceš se mnou do Mauthausenu?“ Jeden z popisů těch hrůz: „Nikdy nezapomenu na výsměšné pohledy Němců, když nás viděli vléci městem Mauthausenem. Člověk by se nedovedl dívat na tolik bídy. Němky na nás ukazovaly prstem a držely své děti přitom na rukou. I ti nejmenší byli zvyklí se dívat na hrůzu zblízka. Naše SS dozorkyně s námi tak surově zacházely, sloužily státu jen určitou dobu v roce a potom se vracely do svých domovů a měly děti. Jakého tvora mohla SS dozorkyně vychovat? Vštěpovala do něho surovost a hrůzu již od kolíbky…“ (s. 42). Podstatná část knihy je o tom, jak novinář a spisovatel Cinger provázel spisovatele Lustiga po stopách těch hrůz. Měli by si to přečíst především dnešní mladí lidé, Češi, zejména ti příliš suverénní, kteří mají na vše jednou provždy hotový jediný správný názor, aby pochopili – jen se obávám, že by stejně nepochopili. Cinger poznal Lustiga v květnu 1992, kdy Lustig přijel do Prahy na seminář o antisemitismu. Cinger znal tehdy Lustiga asi jako já: jako autora Modlitby a Dity Saxové. Udělal s ním rozhovor a odtud se potom vinula linie jejich přátelství. Lustig seznamuje autora nejen s hrůznými vzpomínkami na holokaust, ale objevují se tu i ukázky známého protokolu z z Wannsee, kde němečtí nacisté plánovali „konečné řešení“: jsou to víceméně známé věci, ale dnes se o nich spíše mlčí – znovu šokují především statistické údaje o počtech, které měly být vysídleny a potom likvidovány, aby se německojazyčný prostor „vyčistil“. Zdrtí zejména exaktní rozdělení lidí, jejich „konečné vyřešení“, neboť podobné věci mohou znovu hrozit, pokud tato „důkladnost“ může někoho inspirovat. Proto jsou takové knihy jako Cingrova neustále potřebné. Speciální je kapitola o vztahu Lustiga k Izraeli a to vše mělo svou genezi. A potom skromné živobytí v USA. Lustig určit nepatřil k dobře placeným univerzitním pedagogům, to je z textu jasné, ostatně je to tu černé na bílém: stravování po bufetech, z ruky do úst; to se potom mělo poněkud měnit, ale láska k jídlu a vychutnávání třeba párku s hořčicí zůstalo Lustigovi asi již z doby těch válečných hrůz, kdy sousto chleba mohlo zachránit život. Další podoba Lustiga je Lustig-světoběžník podnikající různé cesty včetně té kolem světa i v těžké nemoci, člověk, který měl rád život a lidi, nehledě na všechno, neboť ne se všemi lidmi udělal dobrou zkušenost; to si dovedeme představit. Cinger je zkušený novinář a spisovatel: jeho kniha chce být především autentickým záznamem a celistvým obrazem člověka, jehož celý život pohltily nelidské hrůzy, a literatura mu byla vlastně jeho svéráznou terapií, jež však nemohla nikdy zcela vyléčit. Cingrova kniha je strašným poučením, ale, jak víme, člověk je nepoučitelný. Lidé s vlastnostmi a zkušenostmi Arnošta Lustiga z našeho prostoru a času nenávratně mizí a není za ně náhrady. Nechci být špatným prorokem, ale myslím, že nám budou právě v rozhodujících momentech chybět.

Ivo Pospíšil