BLUMENTAL, A. Rozszepianie kręgosłupa/Štěpení páteře. Opava – Łódź: Libor Martinek, Vydavatelství a nakladatelství Literature & Science, 2018.

Český a polský bohemista (Opava – Vratislav) a překladatel z polštiny, interpret menšinové polské literatury, autor řady monografií, přeložil a dvojjazyčně/zrcadlově vydal poezii Anny Blumentalové, vl. jménem Anny Bednarzcyk (roč. 1962), lodžské rusistky, která se zabývala překladem, ale také poezií Vladimira Vysockého. Její poezie je smutná, těžkomyslná, mučivá, dráždivá, bolestná, rozdírající, místy rafinovaná: „Pověsila jsem korálky rosy/ na modrých zápěstích ruky/ jsem ještě malá holčička/ tento podzim jsem si ustřihla copánky/ byly těžké od dívčích snů/ byly těžké od bolesti hlavy/ pověsila jsem kapky rosy/ na zkrácených konečcích vlasů/ nad skráněmi kde jsem vystouplé žilky/ zabalila do bílých obvazů/ moje vlasy z babího léta/ jsem ještě malá holčička“ (Na podzim). A ta je snad ze všech jejích básní nejveselejší… Již názvy jsou symptomatické: Osamělost, Prázdné město, Večerní myšlenky, Psychóza, Skici o prázdnotě, Umírání, Testament, Města zemřelých, Čekání, Hra o život – řada básní je bez názvu. Většinou jde o elegie, depresivní poezii, popisy prázdnoty, zoufalství a hlavně úzkosti. Lodž patřila kdysi k Ruské říši, byla součástí rozsáhlého ruského záboru jádra Polského státu (Halič rakouská, Pomořany a Slezsko pruské/německé, dříve české a habsburské); rusistka Bednarczyková se často aluzívně opírá o ruskou poezii, třeba o Bloka, Vysockého, Brodského, Okudžavu. Evokace ruského prostoru je v její poezii permanentní: „Na tom místě/ kde jsou teď topoly/ – byly zasazeny před šesti měsíci/ Na tomto místě/ kde jsou teď topoly/ – kdysi stál dům/ Mezi tímto a minulým rokem/ stojí zčernalá ikona/ Mezi tímto a minulým rokem/ není v městečku pravoslavný kostel“ (Prázdné město). Nebo: „Zkapalněný v dechu/ Strach/ Stírá se do krystalu/ Kterým můžete házet/ jako nožem/ Mezi oči// Houstnoucího soumraku“ (Večerní myšlenky). Jinde: „Můj dobrý Bože/ jen neexistuješ/ škoda že tam nejsi/ dobrosrdečný starče/ pod tvojí ochranou/ skrýt se pod Tvůj plášť/ nenést odpovědnost za svět“ (Vzývání víry – elegie). Stejně jako francouzští ateističtí existencialisté i poezie Anny Blumentalové odmítá přesahy: proto je tak mučivá, neboť nenachází žádnou transcendentní oporu, která by člověka přesahovala. Poezie smutná a tragická, ale o to nedeklarativně statečnější. Velmi dobrý překlad, působivé aluze a celistvá poetika nepřímo doporučují ke čtení.

Ivo Pospíšil