BLAHYNKA, M. Sedm kapitol o díle Milana Kundery. Ilustrace Michaela Doubková. Křenovice: Nakladatelství Kmen, 2019.

Vynikající knihou přispěl Milan Blahynka ke Kunderovu životnímu jubileu; na rozdíl od jiných ukázal ve svých příspěvcích k fascinující linii sahající od 50. let 20. století k žhavé současnosti. Je Blahynka pravděpodobně jediným českým kunderologem, jenž se tímto světovým autorem zabýval nepřetržitě a zvládl „pečlivým čtením“ jeho nejen české, ale hlavně francouzské prózy ukázat na kontinuitu jeho tvorby, třeba i proti jeho vůli. Kniha je nedeklarativní, je koncizní, neboť Blahynka je znám láskou k detailu, který o literatuře vypovídá víc než dlouhá líčení. To, co Kundera sám už na Blahynkových raných příspěvcích ocenil, a zdá se, že i oceňuje, je schopnost skutečně porozumět romanopisci tak, že našel záchytný bod/body v jeho tvorbě, ukázal na Kunderu básníka a prozaika jako na dvě oddělené činnosti, neboť je sám takto odděluje i sám Kundera, odmítl snahy o jeho politickou kompromitaci, zkoumal jeho české i francouzské Umění románu, podal rozbor Žertu, ukázal na to, že nepřestal Kunderu číst ani v době tzv. normalizace, na rozdíl od Kundery, který se od svých raných děl odstřihl, chválí je Blahynka jako součást kontinua jeho tvorby, a proto do přítomného svazku zařadil i studii Zahrady Milana Kundery, kterou poznámkami a komentářem uvedl do dobových souvislostí. Už tehdy vlastně poukázal na to, kolik měl Kundera a jeho dílo oponentů, ať již šlo o argumenty čistě ideologické nebo vkusové či i hlubší rozbory, jež však většinou demonstrovaly nepochopení nebo falešné chápání, přičemž osobní motivace ponecháváme stranou. Studie Zahrady Milana Kundery se objevila v slavném brněnském časopise Host do domu 15. září 1956 a vyvolala polemiku. Ta vlastně přímo i nepřímo pokračuje i v 21. století, kdy se, jak Blahynka píše, česká rozumující kritika vrhla na výklad erbovního motivu zahrady, aby Blahynku zase opravila jako už kdysi, i když jde o zcela jiné, vzdálené generace. Sám Kundera mu koncepci zahrady jako všeprostupujícího motivu, nebo chcete-li emblému, potvrdil. Od té doby se táhne komunikace mezi romanopiscem světového jména a tehdy mladým kritikem jeho poezie. Další studie souboru Jeden z pochybných básníků aneb Malá epizoda z padesátých let pojednává o Blahynkově činnosti v Krajské lidové knihovně v Olomouci v roce 1957 a o besedě, kterou uspořádal s Milanem Kunderou; najdeme tu partii o Oldřichu Králíkovi, slavném olomouckém znalci středověké i moderní literatury, zmiňuje také rukopis Monologů, který mu autor poslal právě v souvislosti s touto besedou (to je jistě cenný dokument!). Vynikající je kapitola Milan Kundera prozaik s oním oddělením básníka a prozaika, včetně Kunderova pojetí románu v obou knihách, důraz na takřka zapomenutého Vladislava Vančuru. Studie vyšla roku 1957 (Plamen) a v dnešním komentáři Blahynka zmiňuje setkání s Kunderou v jeho pražské svobodárně a rozhovor, v němž Kundera jeho postup, zejména rozbor kompozice a její číselné struktury, náležitě ocenil. Ve zkoumání kompozice a numerologie pokračuje Blahynka ve studii Magie jmen, čísel a prvočísel, kde se jedná především o románu Nesmrtelnost. Stejně jako stavba románu, tak i stavba Blahynkovy stati je značně složitá, ale současně jde o velmi čtivý text (původně v slovenském překladu, Slovenské pohľady 1994, č. 7). V triptychu Třikrát Milan Kundera ukázal na to, že českost romanopisce nemizí, i když píše jiným jazykem. Demonstruje jeho postupy na romámech Pomalost (La Lenteur, 1995) a Setkání (Une Recontre, 2009; možná bych volil spíše název Střetnutí). Pomalost je také podle Blahynky dominantou Kunderova přístupu. Podobně se zabývá Zrazenými testamenty/závěťmi (zkoumá i různé přístupy překladatelů). Zmínka o negativních hodnoceních Orwellova románu 1984 ukazuje více než to, co Blahynka uvádí, neboť názor, že jde o dílo povrchní a dokonce škodlivé („zapůsobil neblaze“) třeba brát s rezervou: jde především o zcela jiný postoj k románu a hlavně o jeho jiný výklad. Ostatně Šimečkova závěrečná studie Náš soudruh Winston Smith je spíše ideologická a aktualizační, než že by se zabývala teorií románu. Reflexe M. K. Čechořipský de la douce France, která vyšla v brněnském Hostu roku 1996 a byla dedikována Jiřímu Veselskému, pracuje v souvislosti s Pomalostí s magií čísel, ale také jmen. Blahynkovo hledání trvalých stop a úchytných bodů v Kunderově díle tu pokračuje. Vyjadřuje to mimo jiné takto: „Kunderovy knihy jsou do značné míry všechny Žertem, všechny Směšnými láskami, všechny zahradou širou a všechny – už také – psány tak, aby se musely číst zvolna – také Pomalostí“ (s. 160). Poslední sedmá (příznačně!) studie souboru je stará jen několik let (LUK 2014) a soustředí se na Kunderův zatím poslední román Oslava bezvýznamnosti (vyšel nejdříve italsky, teprve potom francouzsky). Blahynkův výklad je i tu velmi přesvědčivý a znovu ukazuje – v konfrontaci s jinými, jak je důležité pozorně číst, a to nejen proto, že román není psán česky, a Blahynka umí jazyky srovnávat a interpretovat posuny významu a prezentovat skryté významy a skrytou českost či český ráz románu, byť spíše absentující: „Není tím, že nyní paradoxně obdařil bezvýznamnost hlubším významem (slavit bezvýznamnost přece znamená jakoby mimo vůli autorovu a jakoby snad i proti ní, významně ji zvýznamnit), tím, že v ní objevuje hodnotu, jakou to, co se obecně považuje za významné, naopak zcela postrádá. Oslava bezvýznamnosti je tak přirozeně oslavou i autorovy rodné bezvýznamné země – z hospodářského, politického, vojenského, globálního hlediska země stále bezvýznamnější. Je návratem k ní, nejmenované, ležící mezi Paříží a Moskvou, mezi metropolemi, kde se ,odehrává’ fuga zatím posledního Kunderova románu a kde se významné věci propadají do bezvýznamna“ (s. 202). A dále, jakoby komplementárně: „Konečně otázka poslední: jak číst absenci výslovně, jmenovitě českých motivů v Oslavě bezvýznamnosti? Není to vzkaz těm, co si myslí, že jsou pupkem země, v níž se prodrali k moci a kterou ve svém zájmu chtějí vidět jako pupek Evropy, jíž to případně osladí? Není to vzkaz, jak jsou bezvýznamní, že a jak velice je zcela bezvýznamné, co si o čemkoli myslí, čeho se při své namyšlenosti domýšlejí třeba i o něm, aniž jsou s to pořádně si ho přečíst, jak se to přihodilo jeho jakoby chápavému mravokárci? (s. 203–204).

Blahynkova kniha je podle mého soudu svým rozpětím a hloubkou klíčovou prací o Kunderovi v českém prostředí a pravděpodobně vůbec. Nelze o ní kompetentně psát, zvláště na malém prostoru, aniž by se autor svou znalostí Kundery Blahynkovi alespoň přiblížil. Právě proto tu zůstává poměrně široké pole působnosti pro zevrubné pojednání o Blahynkově pojetí Kundery vůbec, zejména o jeho románovém umění, o jeho pojetí románu a jeho pohledu na literaturu, celistvosti Kunderova díla, o tom všem, co je vtěleno do konkrétních Kunderových děl a Blahynkových poučených analýz. Zde bych se již nyní, spíše intuitivně, od Blahynky asi odlišoval. Kniha je na jedné straně rekapitulací, svéráznou syntézou, ale také východiskem provokujícím nové úvahy.

Ivo Pospíšil