Dmitry Glukhovsky (Dmitrij Gluchovskij): Text. Přel. Peter Kadlec. Praha: Euromedia, 2017.

Starší vnuk, který u mě viděl Text na divaně mezi desítkami dalších knih a sloh s rozpracovanými úkoly, se podivoval: Ty to znáš? A nevěřícně zakroutil hlavou: ten přece napsal Metro. Netuší ovšem, že se tou podivnou ruskou literaturou tak trochu zabývám jen nějakých pětačtyřicet let, ale hlavně nemohl uvěřit, že ten stařík může číst tak senzační věci. Autor je ruským prominentním (opravdu vyčnívajícím) spisovatelem, který je známý doslova v celém světě. Jeho agenti také pracují na tom, aby se jeho jméno psalo tak, jak je ho dnes třeba psát, tedy v anglickém přepisu, takže jeho běžný přepis do češtiny, a tedy jeho opravdu ruské jméno a příjmení odtajňuji poněkud nelegálně v závorce. Je to prominent z prominentní rodiny, s prominentním vzděláním (v Moskvě na Arbatu a Jeruzalémě), člověk, jemuž je asi souzeno prominentem zůstat, který je asi přesvědčen o své výjimečnosti a dokáže o ní přesvědčit rozhodující lidi v byznysu a jury různých literárních soutěží. Toto nadšení zcela nesdílím, i když jeho úspěch není náhodný nebo nezasloužený, především románů Metro 2033, 2034, 2035, Budoucnost, Soumrak, v podstatě je vše přeloženo do řady jazyků. Citlivost vůči prostředí a době a hlavně nápad je to, co Gluchovského spojuje se světovým, zejména literárním mainstreamem. Román Text (rusky 2017, česky 2018) je příběhem vzdělaného Moskvana, jenž je nespravedlivě zatčen, odsouzen a uvězněn (případ dnes takřka tuctový, nejen v Rusku) za dealerství drog. Po návratu z vězení, kde si svůj zmanipulovaný trest odseděl v úplnosti, zjišťuje, že už nemá nač navazovat: jeho dívka má už jiný vztah a rodinu, těsně před návratem mu zemřela matka. Po tzv. postapokalyptických románech, sérii Metro, a mystickém románu Soumrak (tak tyto romány obvykle označují ruští žurnalisté a dílem i literární kritici) je tento román označován jako realistický, asi v podstatě proto, že tu nejsou žádné fantastické a mystické transcendence. Ilja Gorjunov po návratu z vězení a zjištění všech okolností zabíjí jednoho z viníků, tělo umístí do kanálu a s jeho iPhonem proniká do jeho života, komunikuje esemeskami s jeho matkou a buduje jinou identitu, jež by mu umožnila pokračovat ve mstě, i když předem ví, že vše směřuje ke konci. Právě ona zaměnitelnost a průnik do soukromí jiného je to, co na románu možná fascinuje nejvíc. A potom ona bezvýchodnost, která ničí všechny sny, snaha užít si za každou cenu tváří v tvář nejasné budoucnosti, hédonismus současné ruské zlaté mládeže, jejíž mentalita se budovala ještě v Jelcinově Moskvě 90. let 20. století, svět, jenž likviduje každý ideál. Obrazy Moskvy jsou nicméně vnímány jako nádherné: „Bulváry se zdobily na svátky: rozvěšovaly se a rozsvěcovaly modré girlandy, rozmisťovaly se sněhové vločky veliké jako dospělý člověk, stavěly se stánky se sladkostmi. Ilja procházel kolem uspěchaných dělníků, kolem tenkonohých studentů za školou a studentek v elegantních brýlích a čapkách fantastických tvarů, kolem staříků, kteří neměli co dělat a stejně jako on vyšli na vzduch a usmívali se. Moskva byla přece jen nádherná…“ (s. 180). Ten, kdo čte rusky a dokáže to srovnávat s překladem, vidí, že taková díla reflektují také stav jazyka a mezilidské komunikace – citlivému člověku z toho není dobře, ale taková byla literatura vždy, vždy šokovala, vždy něco získávala a něco ztrácela. I když to bude znít kacířsky: pokud bude v dalších desetiletích ještě někdo, kdo bude někdy něco číst, nejsem si jist, že to bude právě próza Gluchovského.

Ivo Pospíšil