HAVRAN, M. Analfabet. Brno: Větrné mlýny, 2019.

Všechno to začíná docela nevinně – a pak se to „najednou“, asi po sto stranách, zvrtne. Román Analfabet Michala Havrana zkrátka umí čtenáře překvapit. I když se na prvních sto stranách téměř nic neděje, je to vlastně velmi zajímavé čtivo, a když pak začnou zvraty a záhady narůstat geometrickou řadou, je to pro čtenáře už jen příjemný bonus.

Slovenský autor zasazuje děj knihy do Bratislavy 90. let 20. století, do doby, kdy jsou lidé ještě dezorientovaní po revoluci a mnohdy neví, jak naložit se svým životem, do doby, kdy bují vše, co bylo dříve potlačováno nebo alespoň znemožněno okolnostmi – tedy konzum, ale i ezoterika, magie, tajemství – a také obchod s těmito zdánlivě neobchodovatelnými komoditami. Ten, kdo se zorientuje rychle, může nabýt moc nebo peníze, ale stačí jedno šlápnutí vedle nebo pouhá náhoda a může přijít překvapivý a až nevídaně krutý konec. To vše, od okultismu přes konzum až po nešťastné konce, je doprovázeno sexuálními výjevy, v knize však není nikdy vyobrazen sex jako součást partnerského života dvou lidí, takový snad ani není možný, protože vztahy v knize jsou krajně patologické a o společném životě se sotva dá mluvit. Nacházíme zde proto pouze sex iniciační, rituální, sex jako předmět konzumu, sex jako řemeslo, nechtěný sex, sex jako trest, znásilnění atd.

První třetina románu je expozicí Bratislavy, města nejasných kontur, a jejích postav: mladého Michala, jeho nikoliv náhodného a o mnoho let staršího druha Kalmana, který je posedlý architektonickými plány Bratislavy, petrohradského psychiatra Dworkina, zprvu nenápadného pana Rochátschka, feťáka Kuluše, mladé umělkyně Marty, která žije na hřbitově, a dalších, jejichž existence v jednom časoprostoru je možná snad opravdu jen v devadesátkové Bratislavě.

V hlavní roli zde však nejsou lidé, hlavními hrdiny jsou: slova, Bratislava, knihy. A právě kolem jednoho rukopisu, který musí ještě zničit vážený pan Rochátschek, se rozvine celá zápletka. Za knihy se platí zlatem nebo alespoň kartou k nevyčerpatelnému účtu a jejich vlastnění se může zvrtnout v nebezpečný koníček. Některé knihy totiž musí být zničeny, jak věří sabaenští, aby nastalo ticho a byl slyšet boží hlas. Jiní si ale zase myslí, že je možné nalézt prajazyk, jazyk, kterým tvořil Bůh, a kdo tento jazyk ovládne, bude moci tvořit stejně jako on. Magie a síla však nejsou skryty jen ve slovech, ale také v plánech města, v jeho urbánní struktuře, v jeho podzemí, které je zrcadlovým městem města na povrchu. Kalman připomíná trochu nešťastného Arbesova Xaveria, který hledá v obraze světce geometrické linie a souvislosti, které v něm zřejmě nejsou, protože si špatně vyložil slova umírající matky. Takovým nešťastníkem se zdá být i padesátiletý Kalman, který zasvětil celý život Bratislavě, aby vůbec nějak ospravedlnil její existenci, aby našel s kružítkem v ruce účel její existence, její smysl. Nakonec se však zápletka okolo města i okolo knihy rozvine jako v románu Dana Browna, nechybí skoro kriminální pátrání, pronásledování, odhalování záhad, ale samotný konec popouští uzdu magii a odpoutává se zcela od reality.

Text ale můžeme číst také jinak, můžeme se zaměřit na otázky, které autor pokládá mezi řádky věnovanými rozbujelé ezoterice. Co je Bratislava za město a proč vůbec je? Co je to střední Evropa? Vždyť tyto otázky jsou hnacím motorem zápletky, jsou tím, co dráždí obyvatele města na Dunaji. Bratislava je v románu označována za nerealizované město, za hlavní město nicoty, za město, které je ideální pro přípravu sebevraždy, je neuspořádaná, chaotická, depersonalizovaná, nemá nic vlastního, co by mohla nabídnout, nikdo na ni nechce vzpomínat, každý ji lehce opustí… Ale přece… přece se od ní Kalman nemůže oprostit, i když k ní zřejmě chová velmi ambivalentní city, a stejně jako Kalman zřejmě i autor potřebuje vystavit Bratislavě účet. Město v jeho knize však ožívá, není jen objektem, ale také subjektem, působí na své obyvatele, je důležitým stavebním prvkem textu – vzniká cosi jako „bratislavský text“.

Nejen Bratislava je nemilosrdně rozebrána na kousky, ale s ní i celá střední Evropa, která možná ani neexistuje, a když už ano, tak snad pouze jako „literární žánr“. Střední Evropa se nikdy nesnažila o pochopení světa a sama je jen méně analfabetickou východní Evropou. Autor se zde pokouší vypořádat se se stereotypy a snad i s komplexy, které máme ve vztahu k Západu, útěchu nám ale nenabízí, jen stále přináší nové podněty a další nepříjemné otázky o naší kultuře v nejširším smyslu toho slova.

Nesnadno uchopitelný text Michala Havrana musíme nakonec pochválit, stejně jako edici, v níž vychází přeložený do češtiny. Autor překladu Miroslav Zelinský má zatím na svědomí většinu překladů edice „Česi, čítajte“, jejíž cíl je už z názvu patrný – chce motivovat Čechy k poznávání současné slovenské kultury a přispět tím alespoň trochu k nápravě asymetrického vztahu mezi těmito dříve tak blízkými zeměmi. Doufejme, že se tím potvrdí, že překlady mezi slovenštinou a češtinou mají smysl.

Mgr. Markéta Poledníková – studentka oboru Filozofie a absolventka oboru Ruský jazyk a literatura na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity. Ráda čte českou a ruskou literaturu a cestuje na Ukrajinu.

Kontakt: 415780@mail.muni.cz