DVOŘÁKOVÁ, V. – SMRČKA, J. Lesk a bída vzdělávání. Vysoké školství jako zrcadlo české společnosti v časech volného trhu. Praha: Knižní klub, 2018.

Myslím, že tato kniha, která vyšla již před časem, je stále nedoceněná. Její pozice a role je v českém prostředí i s přesahy jinam, třeba i na Slovensko, poněkud absurdní. Napsali ji lidé, kteří vlastně léta odpovídali za úroveň českého vysokého školství jako funkcionáři Akreditační komise v ČR (předsedkyně, tajemník; J. Smrčka v práci tohoto typu pokračuje, je nyní ředitelem odboru Kanceláře Národního akreditačního úřadu, který komisi patrně s mnohem většími náklady nahradil), ale jistě nebyli všemocní. Tváří v tvář dnešní reformě akreditačního procesu a zřízení Národního (to „národní“ nemá s národem nic společného; jde jen o mechanický překlad anglického „national“, což znamená „státní“) akreditačního úřadu v Praze si někdy bolestně uvědomíme personální obsazení komise a úřadu. Vzpomínám si na „spanilé jízdy“ tzv. pracovních skupin bývalé akreditační komise, kdy úřednice děkanátu musely vléci desítky kilogramů papírových diplomových a disertačních prací, aby je mohla takzvaně „prohlédnout“ při kontrolách, a kdy mi jedna nejmenovaná romanistka hodila na stůl jako psu jakýsi metodický časopis, kde napsala své světové didaktické úvahy, které si musím povinně přečíst, když předtím jsem viděl její kvalifikační postupy. Také na to, jak jsme na sebe s prof. Dvořákovou na chodbě fakulty křičeli, zatímco akademičtí funkcionáři mizeli čile ve svých kabinetech. Ale přesto nebo právě proto v porovnání s dnešním stavem to bylo ještě velmi dobré. Tato kniha jako by dokládala dobrou snahu a konstatuje – bohužel – neutěšený stav toho, čemu se říká české školství. Ostatně lehce nahozená podobizna Komenského, jemuž z oka teče slza a jež zdobí obálku knihy, mluví za vše. Hlavní útok autorů směřuje na soukromé vysoké školy. První kapitola Vysoká škola jako obchod se vzděláním a jednotlivé podkapitoly (např. Vysokou školu do každé obce?) ukazují na problém, který nám byl vnucen zvnějšku: aby stále více občanů státu mělo vysokoškolské vzdělání (chtělo by se říci „takzvané“), i když na to intelektuálně nemají. Minulý režim měl také podobné záchvatové stavy tzv. demokratizace školství: odtud různé dělnické přípravky a ADK (absolventi dělnických kurzů, „adékáři“), kteří potom pokračovali na univerzitě, jsou toho dokladem, i když se z nich později stávali i univerzitní učitelé – znám takových řadu a nemohu říci, že by na to všichni neměli. Nicméně tato snaha trvala jen do 60. let, kdy se začalo naopak mluvit o diferenciaci, a to již od střední školy: vznik SVVŠ, které nahradily desetiletky a dvanáctiletky sovětského typu a kde se již mluvilo o humanitní a přírodovědné větvi a na základních školách o třídách studijních a praktických (jak se lidově říkalo, „pro chytré“ a „pro blbé“), ukazoval, že moc pomalu přebírají rozumnější lidé. Záchvaty rovnostářství se do roku 1989, tedy ani v době normalizace, takto již nikdy neobjevily. Málokdo věřil, že se něco takového obnoví, spíše naopak: ukazovalo se na nutnost diferenciace, na potřebu speciálně se věnovat nadaným žáků a rozvíjet kreativitu apod. To vzalo v průběhu 90. let brzy za své – už to nás mělo upozornit na to, že naše představy o budoucnosti jsou falešné. Vznikání vysokých škol jako hub po dešti, veřejných i soukromých, inflace titulů, která je naprosto neuvěřitelná, s tím spojená devalvace hodnot, to vše vrcholí právě dnes. Dosti zajímavé je, že se autoři nevyhnuli ani tomu, co jsme viděli a vidíme stále: vysoké školy v hledáčku tajných služeb. Myslí tím však nikoli všeobecně známou „profízlovanost“ univerzit, ale sledování vysokých škol z hlediska korupce apod. To je také spojeno s „hrami“ s cizinci a tzv. šedou zónou, kdy se tituly a hodnosti získávají za peníze v zahraničí a pak se dají nostrifikovat: tato praxe již přece jen dnes už v podstatě takto jako masový jev zmizela. Autoři do své knížky pojali v podstatě všechny akutní problémy, s nimiž se vysoké školy potýkají: problém moci, byrokratizace, internacionalizace, která má i svoje stinné stránky, vytlačování češtiny jako jazyka vědy, kult tzv. prestižních databází a scientometrických tabulek a nárůst tzv. predátorských nakladatelství a časopisů. Ale hranice mezi „predátorskými“ a seriózními je často velmi tenká. A to autoři ještě pominuli, museli nebo chtěli pominout i implementaci zvnějšku vnucovaných institutů, které přinášejí další zmatky a chaos, problém jazyka výuky a závěrečných prací a hlavně celkové uspořádání pravomocí jednotlivých institutů vysokých škol. Jinak řečeno: čím méně etiky, tím více etických komisí, čím více titulů, tím méně znalostí, čím více scientometrie, tím méně kvality, čím méně zákonnosti, tím více zákonů, čím méně spravedlnosti, tím více ombudsmanů. To jsou mechanismy všeobecně známé. Na vysokých školách – na rozdíl od státu – je řízení dvoučlenné: moc výkonná (vedení) a moc zákonodárná (akademické senáty). Za první republiky bylo trojčlenné: vedení, senát a profesorský sbor jako orgán vědecké a pedagogické úrovně, jenž byl nezávislý jak na vedení, tak na akademické obci. To však bylo v situaci, kdy profesorů, jimž při jmenování udělil prezident republiky audienci, bylo na každé fakultě několik – jen těžko si to dnes představit. Kde ty loňské sněhy jsou? V jiných zemích, hlavně v USA, vycházejí knihy, v nichž se školství obecně a vysoké školství zvláště právě pro jeho nekvalitu pokládají za ztrátu času a peněz a to je vskutku varující. Škoda, že autoři nepronikli do vztahových věcí pedagoga a studenta hlouběji: učitel na vysoké škole, ovšem jinak než na škole střední a základní, je vlastně chudák: v podstatě každý úředník je fakticky jeho nadřízeným, který mu může dávat úkoly. A studenti hodnotí kvality vědce a učitele a radí, jak by to bylo správně. I když autoři nepostihli to nejdůležitější, je nutno knihu ocenit hlavně proto, že koncentruje řadu bolavých problémů – a věřím, že nejen českého školství.

Ivo Pospíšil