JURKOVIČ, L. Z času brněnské bohémy i odjinud. Básně od 12. 2. 2019. Ilustrace na obalu Irma Charvátová, foto Hynek Štrajt. Brno: Tribun EU, 2020.

A je to opět tu. Nejčerstvější obsáhlou básnickou žeň vydává brněnský vysokoškolský učitel, literární historik a kritik, ale také básník doc. Ladislav Soldán pod spisovatelským pseudonymem Jurkovič. A je zase o čem číst. Jsou to komentáře ke každodennímu provozu, k politice, komentáře k tomu, co autor viděl, o čem přemýšlel. Jako příklad vezměme jeho báseň, která by mohla zaujmout už tematicky: Devadesátiny Milana Kundery. Sám píše, že to není ani tak báseň jako úvaha. A jsou to řetězce segmentovaných kritických úvah: kritik Soldán se spojuje s básníkem Jurkovičem, navíc je tu silná osobní nota. Je spojena s Vojtěchem Jestřábem (1922–2003), brněnským spisovatelem, vysokoškolským učitelem, autorem pamětí Brno, můj amarcord, prózy Hmatat až k nahotě, Znamení býka, …a vždycky přijde nové léto, podílel se na překladu baltských básnířek, mimo jiné spolu s Vladimírem Macurou, Radegastem Parolkem a Janou Moravcovou (viz naši recenzi z té doby: Tisíce podob lásky. Nádherné stromy lásky. Praha, 1988. Rovnost 30. 12. 1988, s. 5). Jestřáb byl nejlepším přítelem Milana Kundery a po roce 1989 ho prý přemlouval k návštěvě vlasti nebo snad i k návratu a právě jeho prostřednictvím se s ním Soldán-Jurkovič krátce seznámil. Tradiční básnění jde stranou; je to běžná narace uspořádaná do veršů, zaujme především hrou se slovy a hledáním spodních proudů (kundernění, kundratění). Více než osmdesátiletý básník neztrácí hravost, i když někdy je cítit únava zcela v duchu starozákonního Kazatele, kde se mluví o únavě z toho věčného opakování dějů a ztrátě smyslu: Soldán/Jurkovič je skeptik, ale nikoli tragik, život ho stále baví a hledá v něm potěšení, i když těch radostí geometrickou řadou ubývá: takto máme chápat jeho opusy Na koho to slovo padne nebo Valentýnský svátek, Hnětení a jiné zábavy i Chlupy na břiše, neboť básníkovi není nic lidského cizí a nebrání se žádnému tématu. Nezapomínejme, že Soldán/Jurkovič je hlavně filozof, tím se ostatně část života živil a jeho pohled na svět je hloubavý a komunikativní i v poezii (Plno smyslu – plno blbství; nebo skvělá báseň o PINu, o jehož zákrutách spekuluje, neboť nic v tomto světě není náhodné). Není ta sbírka špatná, je to jen pokračování cesty, work in progress, započatá na prahu stáří, možná i pozdního, záznamy ubíhajících dnů a proudícího času se střepinkami zážitků, maličkostí, jež vyniknou zejména v osamění.

Ivo Pospíšil