HOŠŤÁLEK, A. Zápisky, eseje, hra, verše, krátké prózy. Ilustrace Jan Steklík. Vydal autor vlastním nákladem v lednu 2020. Brno: Knihovnička, 2020.

Již víckrát jsem si v recenzích pochvalně všiml vynikajících knih novináře a spisovatele Antonína Hošťálka, Brňana tělem a duší, organizátora literárního a kulturního života, ale také charitativního pracovníka.¹ Jeho pohled na svět není nijak idylický. Je to často dojemný, drásavý obraz člověka, který je k dnešní realitě kritický, ale, jak sám píše, ani zde nemohl vyjádřit svůj názor naplno, nakonec od toho ustoupil – kam jsme to vlastně došli? Jeho zápisky jsou takovým průvodcem jeho životem, současným zaměstnáním, poznámkami a komentáři k dnešní realitě. Jsou zde i vzpomínky na konkrétní lidi, třeba Niku Brettschneiderovou, divadelnici, chartistku: v té skice Hošťálek ukazuje její osobnost takovou, jak ji zažil i s jejími samostatnými názory. Podívejme se na pár pasáží: „Co je vlastně pěkné na tomto světě? Tak jistě dcery lidské. A některé jsou i hodné… Ovšem když třeba sleduji ty mladé moderátorky a tu intonaci, se kterou pronášejí věty, a tu jejich pyšnou důležitost, se kterou se producírují, tak cítím akorát hnus“ (s. 17). „Někteří vlastně jen vyměnili pomníky, posunuli se o pár metrů dál. Dřív stávali u pomníku Hybeše, dnes stávají u Masaryka. Dnes najednou píší, jak normalizace byla strašná. A nemají s tím žádný problém, že to poprvé objevují až čtyřicet let poté, co skončila… Jejich existence je strašně malá. Slova pro ně moc málo znamenají, i když se jimi třeba živí. Nebo právě proto? Oni jimi ani veřejnosti nic nechtějí říct, jen znakují těm nahoře: Jsem v pořádku, jsem OK, nebudou se mnou žádné problémy.“ A potom pasáže o gnosticismu, který se autor naučil vyznávat, a musím přiznat, že už dávno mu v tom stojím nablízku. Být kolemjdoucím. Anebo: „Svět je jen mršina. Omalovaná mršina, pořád nově převlíkaná, jak děl starý hermetik. Ale oni ji sedlají, ždímou a rajtují po ní, jak mohou.“ A takových partií, výroků, historek a aforismů je zde mnoho. Dále jeden záměrně nedokončený esej o zklamání z lidí a ze světa. Miniesej o svobodě novináře, pěkná minihra a potom básně, pěkné, i když autor sám píše, že básníkem vlastně ani není, i když poezii pokouší často. A nakonec vzpomínka na Gagarina, na Morávku a učitele z Moravského Krumlova a taky medailon kněze a zamyšlení nad jeho posláním. A taky doslov, který rozhodně není pajánem, ale věcným přátelským vyjádřením. A z té krásné poezie: „Před deseti roky/ jsem se ještě vrhal/ střemhlav do budoucnosti/ Dnes už jsem čistou minulostí/ Uzavřený/ Sečtený/ A jistě i dobře zvážený“ (s. 116). A také: „Už patnáct let, milá, sedáváš naproti u počítače/ Já se v myšlenkách toulám daleko,/v končinách rozmanitých,/ často nehostinných/ a nevábných,/ kde jímají mě/ různá temná hnutí/ A když se navracím/ z té cesty,/ ach, jaké je to štěstí/ tě před sebou zas uvidět“ (s. 118). Zase skvělý dokument lidské existence, hluboký a jímavý.

Ivo Pospíšil