GENIS, A. – VAJL, P. 60. léta. Svět sovětského člověka. Praha: Ústav pro studium totalitních režimů, Volvox globator, 2019.

Autorská dvojice Genis a Vajl se stala známou ještě v letech studené války. Osudy obou jsou zajímavé: Genis se narodil v lotyšské Rize roku 1953, absolvoval na lotyšské univerzitě filologii a v roce 1977 emigroval do USA, většinou žil v New Yorku. Jeho syn Daniel už je americkým novinářem a esejistou. A. Genis publikoval povětšinou v ruských emigrantských periodikách, psal knihy, slavným se stal monografií o dalším ruském emigré S. Dovlatovovi. Po rozpadu SSSR se postupně zapojoval do ruského literárního života jako člen redakčních rad a velmi vydávaný autor. Jeho knihy, mimo jiné Zpáteční lístek – autoportrét, Americká abeceda apod., se vyznačují publicistickou ostrostí a estetickým zaměřením. Riga je také rodištěm Petra Lvoviče Vajla (1949–2009), který zemřel v Praze, pohřben je na vlastní přání v Benátkách. Vystudoval v Rize stavbu lodí, v Moskvě polygrafii, 1977 emigroval – ve stejném roce jako Genis. Psal knihy, pracoval mj. i v rádiu Svoboda, vydával Josifa Brodského, v spoluautorství s Genisem vydal šest knih (Současná ruská próza, Amerika, Ruská kuchyně ve vyhnanství, Mateřské jazyky). O své oblíbené Itálii psal knihy (Italské obrázky, psal často o poezii. Jen tak mimochodem: jiný Vajl, a to Boris (1939–2010), který prožil v SSSR v podstatě celý život ve vězení nebo v trestním stíhání (poprvé byl odsouzen na 18 let za účast v ilegální marxistické organizaci, další vězení následovalo), rodák z Kurska byl vězněný za Chruščova i Brežněva, za Chruščova, když po tzv. maďarských událostech roku 1956 masově zatýkali členy všech nelegálních kroužků a organizací. Po zprostředkované emigraci, kam ho vyreklamovala mezinárodní organizace, pracoval v dánské Kodani jako knihovník – tam i zemřel. Také přispíval do ruských emigrantských časopisů, mj. do Kontinentu a Ruského myšlení, napsal autobiografickou knihu Zvláště nebezpečný, která vyšla v Rusku v 90. letech 20. století. Vraťme se však k autorské dvojici Alexandr Genis – Petr Vajl. Každý z jejich generace někdy snil, že napíše knihu o 60. letech 20. století, o té době, kdy se vše měnilo, kdy panovaly spory, ale také v jistém smyslu idyla, ale hlavně obrovský vývoj a nehledě na vše i historický optimismus, obrovská tvůrčí aktivita, kreativita, kterou se už nikdy potom nepodařilo zopakovat. V každé zemi mělo toto období svoji zvláštní podobu, také v SSSR, kdy začíná vlastně už po roce 1953, kdy umírá diktátor Josif Stalin, a končí osudovým rokem 1968, který se silně podepsal i na vnitropolitické situaci země, která iniciovala vojenskou akci proti reformnímu procesu v Československu: zde začíná normalizace a konsolidace, v SSSR zase proces, který se někdy s jistou hyperbolou nazývá neostalinismem a jehož symbolem je odvolání básníka Alexandra Tvardovského z funkce šéfredaktora časopisu Novyj mir. Problémem knihy je hlavně to, že vznikala před řadou let, předlohou překladu je ruské vydání v nakladatelství Novoje literaturnoje obozrenije z roku 2001, a to je pěkně dávno (první vydání vyšlo v proslulém vydavatelství Ardis v Ann Arbor v Michiganu roku 1988, tedy v plném proudu sovětské glasnosti a perestrojky). Jednotlivé kapitoly mapují vývoj celkové atmosféry 60. let minulého století v SSSR a potažmo dalších zemích sovětského bloku. Klíčové místo zde ovšem zaujímá Československo, rok 1968 a intervence pěti států Varšavské smlouvy a následná sovětská okupace země, která se promítla i do celkové politiky SSSR a jejího vnitřního stavu, kdy postupně končí období, jež symbolicky započalo 20. sjezdem Komunistické strany Sovětského svazu v roce 1956. Jednotlivé kapitoly s víceméně atraktivními názvy popisují, méně již analyzují jednotlivé události, jakou je „vyhlášení komunismu“ z roku 1961, Gagarinův let a celkové formování komunistické utopie. Atmosféru této doby charakterizují jako velkou vlnu osvobození, která byla nepochybně spojena i s odhalením tzv. Stalinova kultu, přičemž se jinak hodnotilo období V. I. Lenina a celý vývoj zůstával v oficiálním pohledu kladným tak, že se proti sobě stavělo období avantgardy do roku 1930, zůstávalo negativní hodnocení Trockého a trockismu, ale současně se – zejména v provedení umělců – negoval stalinismus jako takový. Zde se lišilo oficiální hledisko od hlediska „kulturní fronty“. Autoři se podle mého soudu mýlí, když Jevtušenkovu ranou poezii (např. Silnice nadšenců, 1956) považují za takovou úroveň, jíž básník již nikdy nedosáhl – básník Jevtušenko byl spíše emblémem doby v její obojetnosti, ambivalenci, byl „k použití“, pokaždé ovšem jinak. Jevtušenko, jeho dílo a chování po dlouhou dobu, jeho privilegia a „odvaha“ byly – stejně jako celá sovětská literatura – v českém prostředí spíše jen využívány jako politická zbraň: bylo to sovětské, tedy povolené, oficiální (totéž bylo s Okudžavou, Ajtmatovem a dalšími). Tato „strategie“ podle mého soudu dodnes brání, aby ruská a sovětská realita byla u nás skutečně pochopena a z toho vyplývají takřka všechny excesy v tomto hodnocení a v podstatě falešný obraz této reality – polické i umělecké a obecně kulturní. Autoři ne zcela využili paralely československého, pražského jara 1968 a sovětské glasnosti a perestrojky. Jsou tu mnohé rozdíly, také podle toho, nač se navazuje u nás a v SSSR, kde našli v pražském jaru určitou inspiraci, ale nemohli počítat s delší demokratickou tradicí: tradice ruského liberalismu byla příliš krátká a hlavně rozporná, období první Československé republiky s předpolím v Rakousku-Uhersku bylo mnohem významnější a zvláště vrcholy kultury a umění a vlastně do značné míry autochtonní vznik československého socialismu byl něčím, co v ruském a sovětském prostředí nemělo obdoby. A převraty konce 80. let 20. století do značné míry verifikovaly možný vývoj po roce 1968, kdyby se vzpoura proti sovětskému modelu socialismu podařila. To se stále nerado slyší, byť je to zcela jasné. Kniha, která v původní podobě vyšla na konci 80. let 20. století, měla být výrazněji dopracována, neboť v nových vydáních by už bylo zřejmé, kam došel celý vývoj včetně glasnosti a perestrojky a v době ruského vydání roku 2001 bylo jasnější i kam vývoj v Ruské federaci nakonec povede. Myslím, že podstatným kladným rysem knihy je demonstrace různých, z dnešního hlediska až neskutečných diskusí, které se za Chruščova v SSSR vedly, včetně známé polemiky „fyziků“ s „lyriky“ a také pomalý a rozpačitý návrat k významným emigrantům v ruské literatuře, které zvolna prosazoval Ilja Erenburg, autor pamětí Lidé, roky, život. Období „tání“, odkaz k jeho stejnojmenné novele, je prý spojeno i s jinými díly; slovo „viselo ve vzduchu“. Období tání se také živilo světovým procesem dekolonizace, pronikáním sovětského a čínského vlivu do bývalých kolonií, což je dnes po krachu dekolonizace jeví znovu jako inspirativní, a také fenoménem kubánské revoluce. To by samo o sobě stálo za hlubší analýzu: především kubánská revoluce nebyla zpočátku ani komunistická ani socialistická, to je známé, tou se teprve později vlastně z donucení stávala, zejména z důvodu špatné americké politiky, kterou nezvrátily ani údajné pokusy dočasného kubánského rezidenta Ernesta Hemingwaye. Castro komunistickou stranu fakticky nepřátelsky převzal – o tom jsou i u nás odborné práce, jestli se nemýlím i jedna diplomová práce historická, překvapivě z poloviny 70. let minulého století. Zvláštní pozice kubánského modelu však zůstala.¹ Autoři také přesně charakterizují návrat SSSR k USA a v jistém smyslu adoraci této země (Kennedyho smrt), ale to se vyskytuje v SSSR již dříve, např. za vrcholného stalinismu v druhé polovině 30. let 20. století. S tím také souvisí vlivová a ekonomická a s tím i politická a ideologická expanze SSSR v období tání: Sibiř, pronikání do bývalých britských a francouzských kolonií, velká diplomatická a zpravodajská ofenzíva jako důsledek větší otevřenosti v opozici vůči Stalinovu izolacionismu. Z československého hlediska by bylo zajímavé ukázat na podobné tahy naší politiky, které se protrahují daleko do budoucnosti včetně doby po roce 1989. Sovětská inteligence je samostatnou kapitolou: dlouho stála za ideály Října, ostatně v podstatě všichni pozdější sovětští disidenti byli původně autentičtí marxisté socialisté a často komunisté, kteří chtěli vidět svůj ideál fungovat v řečišti Marxovy „říše svobody“ – v rámci svých společenských pozic a možností se snažili alespoň eliminovat nejkřiklavější negativní rysy režimu po roce 1956, kdy tyto možnosti byly přece jen větší. Symbolem tohoto úsilí je polemika redaktora Nového miru Vladimira Lakšina (1933–1993) se Solženicynem stran publikování jeho věcí v tomto časopise; polemika „vyšla“ příznačně v samizdatu, aby si její autor nezadal s oficiální sovětskou propagandou (Vladimira Lakšina jsem potkal v Bratislavě na konferenci o Solženicynovi v roce 1990, byl tu klíčovou postavou). Stranou nezůstala ani role sportu v sovětské společnosti, ani nápor překladů tzv. západní literatury a s ní i řady nemarxistických myšlenkových proudů angloamerické a francouzské provenience, stejně jako stěžejní úloha Židů v sovětské společnosti. Inteligence se identifikovala s režimem nebo s ním vedla diskusi v podstatě do Pražského jara: rozdíl mezi charakterem sborníku Tarusskije stranicy, jenž vyšel na počátku 60. let, a almanachu Metropol je v tomto emblémem tohoto procesu odcizování sovětské inteligence a sovětského režimu. Vynikající je profil Chruščova, velmi objektivní, ale kritický, stejně jako návrat k vesnici a ruské náboženské filozofii: zde však autoři jako by pominuli, že vzedmutí tohoto revizionismu začalo – jen zdánlivě paradoxně – s plnou silou až za Brežněva – „tání“ znamenalo návrat k avantgardě, k prvotnosti sovětských, Leninových 20. let, období Brežněva naopak k slavjanofilství, k 19. století – výrazem toho jsou časopisecké diskuse o slavjanofilství, západnictví a revolučních demokratech, tedy ruských radikálních pozitivistech, a ovšem tzv. vesnická próza reprezentovaná jmény Vasilije Šukšina, Vasilije Bělova, Vladimira Solouchina, Valentina Rasputina, Viktora Astafjeva aj. (psali jsme o tom v rusky psané stati v časopise Przegląd Rusycystyczny v roce 2016). Kontext Genisovy a Vajlovy knihy tvoří například i známá kniha Svjatlany/Svetlany/Svitlany Aleksijevičové Doba z druhé ruky² Kniha Genise a Vajla je v porovnání s beletrizovanými dokumenty Aleksijevičové přece jen jiná, řekl bych hlubší, i když je psána mnohem dříve a bere v úvahu méně dalších kontextů. Doporučil bych ji každému, kdo chce poznat dějiny SSSR a jejich často paradoxní nebo zdánlivě paradoxní zákruty.

Ivo Pospíšil