PETRUŠEVSKÁ, L. Čas noc. Přeložila Erika Čapková. Příbram: Pistorius & Olšanská, 2019.

Emblematická figura moderní ruské ženské literatury, snad kromě Ljudmily Ulické (roč. 1943), asi politicky mainstreamově vyhraněnější, autorka, z níž je v slovenské i české literatuře řada věcí přeložena. Ljudmila Petruševská (roč. 1938) je autorkou próz, poezie i originálních dramatických kusů a také překládá z polštiny. Začala psát a publikovat na přelomu 60. a 70. let minulého století jako absolventka moskevské žurnalistiky. Její životní příběh je ničím ve srovnání s jejími předky. A snad nebude bez zajímavosti některé souvislosti i zde uvést, i když jsou místy hodně exotické. Její dědeček z matčiny strany Nikolaj Feofanovič Jakovlev (1892–1974) byl vynikající lingvista, člen Moskevského lingvistického kroužku, fonolog, žák F. F. Fortunatova a spolupracovník A. A. Šachmatova, znalec kavkazských jazyků, reformátor abecedy, člen ústřední komise pro latinizaci ruské grafiky; sám navrhl řadu znaků pro kavkazské jazyky, od 30. let minulého století přívrženec teorií Gruzínce Nikolaje Marra (1865–1934), jehož koncepce byla – pod tlakem ruských indoevropeistů (hlavně jiného Gruzínce Arnolda Čikobavy, 1898–1985) na bázi osobních známostí – dalším Gruzíncem J. V. Stalinem zavržena a její stoupenci upadli do nemilosti; to se stalo i Jakovlevovi, jenž po odvolání ze všech funkcí psychicky onemocněl. Jakovlev byl nicméně přesvědčený bolševik, zúčastnil se v Moskvě roku 1917 převzetí moci bolševiky, ač sám pocházel z prostředí Donského vojska; jeho matku zakopali rolníci zaživa do země. Otec Petruševské Stefan Antonovič Petruševskij byl marxistickým filozofem, který mimo jiné rozpracoval teorii dialektiky. Její pradědeček byl Ilja Sergejevič Veger (1865–1948), slavný gulagů, zemřel za záhadných okolností (přejet autem). Děd byl patrně polského původu a pradědeček pocházel asi z volžských Němců. Jinak řečeno: sama anamnéza širokého rodu, z něhož pocházeli bolševičtí političtí činitelé, spisovatelé a vědci, by sama o sobě vydala na malý román. Petruševská tedy pocházela z elitní rodiny sovětské inteligence, jak se tehdy říkalo, rozhodně podporovala sovětský režim, někteří se s ním však do jisté míry rozešli. Sama Petruševská pracovala v 70. letech v nakladatelství a novinách, od r. 1972 byla redaktorkou centrální sovětské televize. Její dramatické dílo se vyvíjelo od zastřené kritiky sovětského života až k perestrojkové a postsovětské tonalitě, od Hodin hudby (1973), jež byly velmi brzy překládány a inscenovány v zahraničí, po další původní texty. Podstatná je její vynalézavost ve smyslu dramatického tvaru, dialogické hry, dramatické žerty, jako jsou Věřina dobrodružství, Dcera Xénie, Kdo odpoví? , Hygiena aj. Román nebo spíše „malý román“ Čas noc (napsáno snad 1990, časopisecky 1992) líčí soumrak sovětské doby v rodinném kruhu. V roce 2019 vyšel v brněnském nakladatelství Větrné mlýny svazek Byla jednou jedna žena, která chtěla zabít sousedovo dítě v překladu Lindy Lenz; Hodiny hudby vyšly v Dilii 1988 v překladu Emílie Šrankové, Syrová kýta 1991 v překladu Cyrila Polácha, To jsou věci v překladu Emílie Šrankové už 1985, Temná komora v překladu Jany Klusákové r. 1994, Dve okienka 1988, V dome niekto je v Artfóru v r. 2011. Vzpomínám si nostalgicky na ranou publikaci Petruševské Vlastní okruh v českém překladu v revui Světová literatura (Svoj krug, rusky napsáno asi 1979, publikováno až za perestrojky v čas. Novyj mir 1988). Dílo Petruševské obecně a její prózy zvláště se pohybují v oblasti ženské, možná i feministické tematiky, ale jinak je to analýza bezvýchodného života sovětského nebo ruského intelektuála, to je i próza, snad román se symbolickým názvem Čas noc. Život rodiny uzavřený do nesvobodného života, vzájemné napětí a nenávist. Jak poznamenal jeden kritik, texty Petruševské, které měly v SSSR od počátku velké publikační a realizační potíže, doslova křičí, i když z nich nevyčuhují nějaká bojovná opoziční hesla. Problémem je syrová vnitřní pravdivost až brutalita líčení, hlavně bezvýchodnost lidského života. V tom se pohybuje v koridoru Ljudmily Ulické, ale také Lidie Čukovské, dcery Korněje Čukovského, jejíž próza Ponoření (Spusk pod vodu, vyšlo ve známém emigrantském Čechovově nakladatelství v New Yorku roku 1972) mě doslova fascinovala (četl jsem ji, až když vyšla oficiálně za perestrojky v SSSR), stejně jako povídku Pchenc (1957) Andreje Siňavského/Abrama Terce (1957) – tu zase v zahraničí. A ovšem trochu krotší „městské novely“ Jurije Trifonova. Tam bych viděl souvislosti „malého románu“ Petruševské. Z dnešního hlediska je to poněkud retro, mnohé z toho možná vyčpělo, zejména pro jiné generace, ale myslím, že i dnes může zaujmout, i když dnešní reálie jsou zdánlivě jiné.

Ivo Pospíšil