BENEŠOVÁ, M. Ve světle kabaly. Židovská mystika v polské literatuře meziválečného období (Aleksander Wat, Bruno Schulz, Bolesław Leśmian). Praha: Karolinum, 2017.

Bývalo dobrým zvykem, začínat recenze odborných knih nikoli esejistickým povzdechem, nýbrž jejich výstižnou charakteristikou, jasnou zprávou pro čtenáře, zda má cenu se knihou zabývat. Bývalo dobrým zvykem, že (literární) vědci v každé etapě své kariéry publikovali novou monografii. A konečně bývalo dobrým zvykem, že četli texty svých kolegů z oboru a polemizovali s nimi. Značná neživotnost toho druhého a třetího (STÖCKELOVÁ – VOSTAL, 2015, s. 28–31) v současné době a životnost akademických bublin, které se nemohou prolnout, nanejvýš do sebe narážet, mě přiměla změnit nepsaný zvyk, kudy a jak otevřít recenzi, kudy a jak vstoupit, čí spíše se vrátit do světla tázání.

Takovou cestu před čtenářem otevírá na první pohled nenápadná, leč zásadní monografie pražské polonistky Michaly Benešové Ve světle kabaly. Židovská mystika v polské literatuře meziválečného období (Aleksander Wat, Bruno Schulz, Bolesław Leśmian), která vyšla v roce 2017 (pravděpodobně při příležitosti 125. výročí narození a 75. výročí úmrtí Bruna Schulze) a v níž si autorka vytkla jasný cíl: „Kniha (…) je pokusem oživit v českém prostředí zájem o polskou literaturu a její dějiny, a to v kontextu prolínání dvou kulturních tradic – polské a židovské“ (s. 11).

Už samotný – několikadílný – název monografie odkazuje k strukturování celé knihy. S výjimkou Úvodu, Teoreticko-metodologických východisek a Ještě několika vstupních poznámek jsou totiž všechny tři hlavní kapitoly a jejich podkapitoly věnované třem polsko-židovským autorům typické svou členitostí – název (takřka) každé podkapitoly totiž začíná výstižným metaforickým citátem z autorova díla a pokračuje jakýmsi věcným mikro-resumé. Nelze si nevšimnout, jak se již názvy podkapitol hemží otázkami, příp. dodatky v závorkách: Jak číst Aleksandra Wata?, Aleksander Wat – Žid? Křesťan? (Watowo hledání sacrum; s. 11), Kamínka jako zápis mystické zkušenosti?, Jak číst Bruna Schulze?, Schulz a dědictví avantgardy? (s. 12), Jak číst Bolesława Leśmiana?, Elijáš aneb Creatio ex nihilo?, Leśmian ateista?, Ševčík aneb Jak si představit nepředstavitelné? (s. 13). To samo o sobě není příliš obvyklé, ovšem dokonale to souzní s autorčiným metodologickým východiskem, jímž je hermeneutika, a to – jak upozorňuje sama autorka – nejen jako interpretační praxe, ale spíše jako obecná teorie rozumění, přičemž přihlíží k inspirativním myšlenkám a konceptům tradiční židovské hermeneutiky (s. 14). Michala Benešová tedy klade textům otázky. Autorka se nesnaží o odkrývání hotového smyslu, ale o přibližování se některému z možných smyslů. Vychází přitom z „hermeneutické imaginace“ Hanse-Georga Gadamera, z Ricoeurova pojetí transcendujícího literárního, potažmo uměleckého díla, která se tak otevírá neomezenému množství čtení, tedy i zapojování nových kontextů, z Ecova pojetí otevřeného díla, kde každý umělecký text je otevřen množství výkladů, ale i z Nyczových úvah o „silvičnosti“ moderní literatury, kde text – silva rerum – se vyznačuje fragmentárností a formální i tematickou různorodostí, přičemž se snaží nesklouznout k ecovské nadinterpretaci. Benešová sahá i do tradiční židovské, hlavně mystické hermeneutiky, která se zabývala otázkami povahy svatého textu, různými technikami exegeze a procesem interpretace textu. Opírá se přitom o dílo Christopha Dohmena a Güntera Stembergera Hermeneutika židovské Bible a Starého zákona, doplněné poznatky Mošeho Idela, především z jeho stěžejní publikace Absorbing perfections: Kabbalah and Interpretation. Zdůrazňuje přitom shodný přístup některých hermeneutiků (Umberta Eca) s rabínskou hermeneutikou, tedy přístup k textu jako otevřenému dílu. Nejde jí však o hromadění interpretace, jednoduchou aplikaci pojmů a konceptů ze židovské mystické tradice na texty tří vybraných autorů, nýbrž o „možné, inovativní, originální nasvícení jejich významu“ (s. 19). Snaží se ukázat, „jak se [kabalistické motivy] promítají do konstituování smyslu díla a jak fungují v nových kontextech“ (s. 19). Nutně tedy jako další metodu čtení a interpretace využívá teorie intertextuální, především pojetí intertextuality jako konstituce smyslu Renate Lachmann. Vychází z Gadamerovy teze, že každé umělecké dílo je zakořeněno v náboženské zkušenosti, a proto by mělo být čteno v kontextu své religiózní tradice. Po celou dobu myslí i na čtenáře, neostýchá se tak podniknout potřebný „výlet“ do dějin židovské mystiky, aby – především laického – čtenáře seznámila s jejími základními pojmy a koncepty. Velkým krokem směrem ke čtenářům je také to, že autorka překládá nejen texty citací z cizojazyčné literatury, ale i ty z analyzovaných textů, které nebyly dosud přeloženy.

Michala Benešová vybrané autory vřazuje do kontextu polsko-židovské literatury meziválečného dvacetiletí opírajíc se o klíčové práce Eugenii Prokop-Janiec, Moniky Adamczyk-Garbowské a Władysława Panase. Shodně s Włodzimierzem Boleckim se přiklání k označení daného období jako „modernismu v Polsku“, a staví se tak na stranu zavržení tradičního přístupu k literární periodizaci, závislé často na periodizaci historické. To podle ní umožní změnit úhel pohledu a všímat si dosud nepostřehnutých rysů v literárním vývoji 20. století a zároveň srovnat autory, kteří jsou si na první pohled spíše vzdálení (Aleksander Wat a Bolesław Leśmian). Benešová také specifikuje své chápání vztahu avantgardy a moderny/modernismu příklonem k tezi Astradura Eysteinssona, že nejde o dvě fáze literárního vývoje, ale avantgarda je součástí šířeji pojímané modernistické formace.

Michala Benešová ve své monografii ukazuje na příkladu třech vybraných autorů a několika tematických okruhů (vztahu k jazyku, motivu stvoření a motivu golema), jak byla v polské meziválečné literatuře reflektována židovská náboženská tradice, hlavně ta mystická.

V případě Aleksandra Wata přináší podnětnou paralelu – přístup avantgardního umělce k textu je podobný přístupu kabalisty k textu posvátnému. Zevrubnou analýzou textů dokládá, jak Wat opsal kruh od judaismu, přes jeho negaci opětovně k judaismu. Zdůrazňuje, že ačkoli byla meziválečná avantgarda programově antireligiózní, Wat se při svém hledání posvátna vztahoval jak k tradici židovské, tak křesťanské. Rozkročen mezi dvěma tradicemi, z obou čerpá a k oběma je kritický. Dialog dvou tradic se tak u něj stává hledáním smyslu prostřednictvím kladení otázek, prostřednictvím komentáře.

Bruno Schulz dle Michaly Benešové motivy židovské mystiky a kabaly „nepřejímá“ a „nepoužívá“, nýbrž jsou mu zdrojem inspirace k samostatnému tvůrčímu hledání. Opakovaně přitom zdůrazňuje Schulzovu synkretičnost. Vyzdvihuje přínos Władysława Panase pro bádání o kabale v díle Bruna Schulze, zároveň však s lublinským badatelem polemizuje. Především mu shodně s Michałem Pawłem Markowskim vytýká, že redukuje interpretaci Schulzova díla na optiku jedné kabalistické doktríny („nápad učinit ze Schulze luriánského kabalistu každým coulem (…) je zkrátka příšerný“ – s. 163), o níž se autor Skořicových krámů nikde přímo nezmiňuje, a že ponechává stranou i motiv golema a otázku Schulzova vztahu k jazyku – tyto motivy jsou pro Michalu Benešovou naopak klíčové. Zajímá ji Schulzův vztah k hmotě, „lacinosti“, nedokonalosti a „k jazyku, čtený na pozadí židovské tradice slova“ (s. 164). Upozorňuje na hierarchičnost a „stupňovatelnost“ bytí v Schulzových prózách, na „exponovanou ,kategorii návratuʻ“ (s. 231). Zatímco Watovo novátorství spočívalo v bourání minulého, zahledění do budoucnosti, v práci se slovem, u Schulze je autorka spatřuje v návratu k minulému, renovaci, oživení, scelení, v práci s větou, s novými kontexty. Velice cenné jsou autorčiny postřehy o stvoření světa prostřednictvím jazyka a o zárodečných místech u Bruna Schulze, o jeho tíhnutí k obrazům centra, jádra, hnízda, matečníku či kořene, jež jsou nezbytné pro stvoření. Z těchto obrazů jádra, konotovaných s temnotou, černí, z této koncentrovanosti, nasycenosti, nediferencovanosti dochází k uvolňování tvarů a forem. Sestupujeme tak do centra, ke „skutečným kořenům“, na „samé dno“, přičemž ono „Schulzovo ,dnoʻ je matečníkem příběhů a fabulí“ (s. 249). Michala Benešová se ptá, zda dále už cesta nevede. A nabízí hypotézu, že ano, ale to, co je dále, hlouběji, už je sférou Boha, Demiurga, Stvořitele, kabalistického Ejn Sof, nevyššího tajemství, která už je člověku nepřístupná.

A konečně se autorka monografie Ve světle kabaly ujímá nelehkého úkolu rekonstruovat vztah k židovství u Bolesława Leśmiana, básníka podivně rozkročeného mezi dvěma epochami polské literatury – Mladým Polskem a meziválečným dvacetiletím, a jde v tomto směru v mnoha ohledech neprošlapanou cestou. Na úvod odvážně staví do centra čtenářovy pozornosti báseň Kabala, jíž se badatelé vyhýbají a na níž ukazuje Leśmianův synkretický přístup k židovské mystice, z níž básník – podobně jako křesťanští kabalisté – „vyzobává“ jen určité momenty, které dost svobodně interpretuje. Souhlasí s Annou Czabanowskou-Wróbel, že odkazy na židovskou tradici jsou u Leśmiana spíše skryté, zašifrované a objevují se „v podobě lehce ironické reinterpretace dávných motivů, udržující si od nich odstup“ (s. 256). Značnou pozornost věnuje Leśmianovým zmrzačeným, nedokonalým postavám (děvucha, ševčík), které pojí se Schulzovými texty jistá „stupňovatelnost“ bytí. Leśmian ve své poezii přináší silně synkretické vize Boha, jenž má mnoho podob-masek („jeho poezii nelze vztáhnout k žádné institucionální formě víry“ – s. 275). Michala Benešová ukazuje, že i když je Leśmianův přístup k mystice silně kacířský a ze všech tří analyzovaných autorů nejvolnější, není mu zcela cizí, neboť Boha lze nahlédnout jen ve zlomku, náznaku, jeho „negativní“ vymezení Boha ho tedy kabale přibližuje.

Propracovaná a inspirativní monografie Ve světle kabaly není pochopitelně žádným „creatio ex nihilo“, nad nímž se autorka zamýšlí u Leśmiana, ale tak jako u básníka je spíše postupnou emanací autorčiných myšlenek, které krystalizovaly v řadě (nikoli však přehršli) jejích předchozích textů, ať již to byly dílčí články Bruno Schulz – Svět jako text, tvůrčí moc slova (s. 50–60), Reflexe židovské mystiky v polské literatuře 20. století: Aleksander Wat (s. 67–77), Między Raszim a Tomaszem z Kempis: Aleksander Wat swój i obcy (s. 51–60), novější příspěvek do kolektivní monografie „I czy On jest w niebiosach, czy też nie ma Go wcale?“ Bolesław Leśmian na tle duchowego dziedzictwa mistyki żydowskiej (s. 114–124) anebo diplomová a dizertační práce na téma židovské mystiky u Bruna Schulze, potažmo u všech tří autorů. Právě spojení těchto tří autorů, reflexe všech tří v kontextu židovské mystiky je tím, co činí tuto monografii ojedinělou, neboť taková práce dosud chyběla jak v české, tak i v polské polonistice.¹ Co ji pak činí přístupnou, srozumitelnou jak odbornému, tak i laickému čtenáři, je právě ono tázání a nasvětlování, skrze něž se přibližuje některému z možných smyslů.

Nezbývá tedy než přát sobě i autorce, aby se Ve světle kabaly stalo takovým otevřeným dílem – textem se čtenáři, nikoli bez nich, textem otevřeným čtení, dalšímu tázání, nasvětlování i polemice. Nezbývá než přát sobě i čtenářům, aby se více polonistů střední a mladší generace nenechalo pohltit akademickou spirálou psaní pro psaní, odvážilo se jisté pomalosti ve smyslu kvality, psaní, jen má-li člověk co říci, takové „kabaly“ – přijetí tradice, takového tázání a nasvětlování.

Literatura

BENEŠOVÁ, M. Ve světle kabaly. Židovská mystika v polské literatuře meziválečného období (Aleksander Wat, Bruno Schulz, Bolesław Leśmian). Praha: Karolinum, 2017.

MEYER-FRAATZ, A. Exposing and Concealing Jewish Origin: Bruno Schulz and Bolesław Leśmian. In: DE BRUYN, D. – VAN HUECKELOM, K. (Un)masking Bruno Schulz: New Combinations, Further Fragmentations, Ultimate Reintegrations. Amsterodam – New York: Rodopi, 2009, s. 49–66.

OLEJNICZAK, J. Powroty w śmierć. Katowice: Wydawnictwo Uniwersytetu Śląskiego, 2009.

ŚLIWIŃSKI, P. Kaligrafie widma: Schulz – Wat – Różewicz. Konteksty – Polska Sztuka Ludowa 2019, Vol. 73, No. 1–2, s. 68–74.

STÖCKELOVÁ, T. – VOSTAL, F. Texty bez čtenářů aneb Horečná nehybnost vědy. Akademický bulletin 2015, No. 7–8, s. 28–31.

URBANOWSKI, M. Gest śmiechu w literaturze dwudziestolecia międzywojennego (rekonesans). Wielogłos. 2007, Vol. 1, No. 1, s. 119–129.

Hana Nela Palková – bohemistka, historička, polonistka, judaistka. Básnířka, překladatelka. Má na svědomí dvě čísla časopisu Plav – schulzovské (Kabinet múz Bruna Schulze) a kresové (Polské kresentimenty). Přeložila Knihu dopisů Bruna Schulze (v rukopise) a každoročně organizuje akci „Brno čte Bruna“.

Kontakt: hanele.trebic@gmail.com