PETRUŠEVSKÁ, L. Byla jednou jedna žena, která chtěla zabít sousedovo dítě. Přel. Linda Lenz. Brno: Větrné mlýny, 2019.

V krátké době mám v práci další českou Petruševskou, a to nemluvím o slovenských překladech, jak se objevily v minulých letech. Ve stejném roce vychází Čas a noc (PETRUŠEVSKÁ, L. Čas noc. Přel. Erika Čapková. Příbram: Pistorius & Olšanská, 2019.) a tento výbor povídek, pokaždé v jiném nakladatelství. Nebudu už proto opakovat všechny známé věci, o nichž jsem psal v recenzi na Čas noc, nicméně: emblematická figura moderní ruské ženské literatury, snad kromě Ljudmily Ulické (roč. 1943), asi politicky mainstreamově vyhraněnější autorka, z níž je v slovenské i české literatuře řada věcí přeložena. Ljudmila Petruševská (roč. 1938) je autorkou próz, poezie i originálních dramatických kusů a také překládá z polštiny. Ta polská linka (Pietruszewska) je silná a podepsala se asi i na charakteru jejích slovesných výtvorů. Začala psát a publikovat na přelomu 60 a 70. let minulého století jako absolventka moskevské žurnalistiky. Její životní příběh je ničím ve srovnání s jejími předky. A snad nebude bez zajímavosti některé souvislosti i zde uvést, i když jsou místy hodně exotické. Její dědeček z matčiny strany Nikolaj Feofanovič Jakovlev (1892–1974) byl vynikající lingvista, člen Moskevského lingvistického kroužku, fonolog, žák F. F. Fortunatova a spolupracovník A. A. Šachmatova, znalec kavkazských jazyků, reformátor abecedy, člen ústřední komise pro latinizaci ruské grafiky; sám navrhl řadu znaků pro kavkazské jazyky, od 30. let minulého století přívrženec teorií Gruzínce Nikolaje Marra (1865–1934), jehož koncepce byla – pod tlakem ruských indoevropeistů (hlavně jiného Gruzínce Arnolda Čikobavy, 1898–1985) na bázi osobních známostí – dalším Gruzíncem J. V. Stalinem zavržena a její stoupenci upadli do nemilosti; to se stalo i Jakovlevovi, jenž po odvolání ze všech funkcí psychicky onemocněl. Jakovlev byl nicméně přesvědčený bolševik, zúčastnil se v Moskvě roku 1917 převzetí moci bolševiky, ač sám pocházel z prostředí Donského vojska; jeho matku zakopali rolníci zaživa do země. Otec Petruševské Stefan Antonovič Petruševskij byl marxistickým filozofem, který mimo jiné rozpracoval teorii dialektiky. Její pradědeček byl Ilja Sergejevič Veger (1865–1948), slavný revolucionář, ještě před rokem 1917 spolupracoval s bolševiky, později významný stranický a státní funkcionář; jeho syn byl v době Stalinových represí zastřelen, on sám se zabýval vězni gulagů, zemřel za záhadných okolností (přejet autem). Děd byl patrně polského původu a pradědeček pocházel asi z volžských Němců. Jinak řečeno: sama anamnéza širokého rodu, z něhož pocházeli bolševičtí političtí činitelé, spisovatelé a vědci, by sama o sobě vydala na malý román. Petruševská tedy pocházela z elitní rodiny sovětské inteligence, jak se tehdy říkalo, rozhodně podporovala sovětský režim, někteří se s ním však do jisté míry rozešli. Dál už se k tomu nebudu vracet, je to vše uvedeno v mé recenzi na novelu Čas noc. Tento svazek je živější, asi i hlubší, určitě žánrově různorodější. Řekl bych, že to je ta plocha, která je pro Petruševskou nejen typická, ale hlavně nosná ve smyslu jejího přínosu ruské literatuře jako takové, to je její pravý pohled, její nezaměnitelná poetika. Sama Petruševská pracovala v 70. letech v nakladatelství a novinách, od r. 1972 byla redaktorkou centrální sovětské televize. Její pesimistický pohled na sovětskou realitu se pohybuje v koridoru Ljudmily Ulické, ale také Lidie Čukovské, dcery Korněje Čukovského, jejíž próza Ponoření (Spusk pod vodu), která vyšla ve známém emigrantském Čechovově nakladatelství v New Yorku roku 1972, mě doslova fascinovala (četl jsem ji, až vyšla oficiálně za perestrojky v SSSR), stejně jako povídku Pchenc (1957) Andreje Siňavského/Abrama Terce (1957) – tu zase v zahraničí. Zde mám něco jiného, ale o to tragičtějšího. V centru pozornosti je život žen, ale jsou tu nejen ženy: jsou spíše prizmatem, jímž je nahlížen náš neutěšený svět. Petruševská je ironická a sarkastická: názvy jednotlivých povídkových oddílů parafrázuje Puškinovy Písně západních Slovanů (Písně východních Slovanů), potom Pohádky a příběhy (snad reminiscence na satirické „pohádky“/skazki M. J. Saltykova-Ščedrina). Jsou to prózy fascinující, současně však starobylá exempla ukazující na osudové pohyby dnešního člověka. Právě tento svazek je patrně to nejreprezentativnější, co by si měl člověk z Petruševské přečíst a čím snad autorka zaujme trvalejší místo v ruské literatuře.

Ivo Pospíšil