LOVAŠ, K. Jan Saudek mystik. Fotograf, kterého se dotkl Bůh. Praha: Euromedia Group, 2020.

Jméno Jana Saudka (roč. 1935) je všeobecně známé: slavný fotograf, muž, který se rád vyjadřuje k mnoha věcem, člověk neběžného životního stylu, skutečně světová postava českého umění, nositel státního vyznamenání medaile Za zásluhy, Řádu umění a literatury, medaile Artis Bohemiae Amicis. Pochází ze smíšené židovské rodiny, jeho dvojče je Karel (Kája) Saudek, známý malíř a autor českých komiksů. Velká část jeho rodiny zahynula v Terezíně. Jeho kariéra se rodila postupně, stejně bouřlivě a nekonvenčně se rozvíjel i jeho soukromý život, vyvíjely se i jeho názory, které se objevují v různých vyjádřeních a rozhovorech od 90. let minulého století, byl vždy středem mediální pozornosti, často více jeho život než jeho dílo, kterým dosáhl světového věhlasu. Autor knihy (roč. 1976) je známý slovenský novinář, který se etabloval jako zpravodaj na Balkáně (Bělehrad, Priština), redaktor Rádia Twist, proslavil se rozhovory se slavnými světovými osobnostmi – byl mezi nimi již tehdy Jan Saudek. Novinářskou kariéru ukončil roku 2005, vstoupil do Kanonie premonstrátů v Želivi, absolvoval teologii na Univerzitě Karlově a žurnalistiku na Katolické univerzitě v Ružomberku. V poslední době ho proslavil rozhovor s Alojzem Lorencem Je štátny prevrat, na víkend domov neprídem (2018); česky vyšel o rok později jako Generál, který byl u toho. Kontakty s generálem udržuje jak autor, tak fotograf i jiní podle vlastních slov dosud. Pohled na Jana Saudka je v této knize jiný než v dosud dostupných materiálech: stárnoucí umělec se hlouběji zamýšlí nad svým životem a nad obecnými otázkami života a smrti, nad duchovnem a Bohem. Některé výroky a názory fotografa jsou pozoruhodné, řada z nich si jakoby odporuje, celek vytváří zajímavou mozaiku výrazně tvůrčí, netuctové osobnosti. Několik názorů je překvapivých, zvláště když je porovnáme s jinými, jako by z jiného ideového okruhu: „Na co jste hrdý? V poslední době na to, že jsem Slovan. Ono je to trochu zajordánský Slovan. Při čtení ruské literatury a poslouchání ruských skladatelů jsem pyšný. Když jsem byl mladý a hloupější než teď, obracel jsem se k Západu, Dnes cítím, že své slovanství si musíme uvědomit“ (s. 24). Bolestné je uvědomování stárnutí a stáří, fyzického chátrání. Zajímavé jsou i jeho politické úvahy o revoluci, nutnosti dialogu a nenásilí, současně však konstatování, že těchto vlastností člověka a společnosti rychle ubývá: „Dialog jako by přestával být součástí naší genetické výbavy. A přitom je právě on tak nezbytný pro společnost, svět a lidi v něm“ (s. 32). Slova respektu má pro Gustáva Husáka, který podle něho tím, že normalizaci propůjčil své jméno, zabránil opakování 50. let (s. 33). Jeho pojetí Boha je patrně blízké i novináři, je moderní, vychází z II. vatikánského koncilu, je ekumenické: „Bůh se nikdy neptá: Žid? Katolík? Ateista?“ (s. 35). Mystika a mystiku poprvé podle vlastních slov poznal v ústavu pro mentálně postižené. Řada výroků se týká fotografií, pojetí člověka a Boha a lidské nahoty: „Byl to papež Jan Pavel II., který nejen pro Církev znovu objevil celého člověka – muže a ženu. Znovu objevil jejich tělo, sexualitu a erotiku“ (s. 50). Mluví o své situaci po invazi pěti armád roku 1968, zmiňuje se o známé sexuální společnosti kolem Jiřího Muchy, o níž se v posledních třiceti letech hodně psalo; kontroverzní je vyprávění o Bohumilu Hrabalovi a Václavu Havlovi: „Bohumil Hrabal nemusel skákat z okna, kdyby mu Venca Havel dal macatou ošetřovatelku za dvacet tisíc měsíčně, která by před ním zametala, předkláněla by se, neměla by kalhotky a on by se velice radoval. Neměl mě rád, ale tohle musím říct na jeho obranu. Zemřel na nedostatek empatie tehdejšího prezidenta. Proč vás neměl rád? Považoval mě za floutka. Byl jste jím? V mládí rozhodně. Vy jste ho měl rád? Obdivoval jsem se mu. Byl nedoceněný. Po Jaroslavu Haškovi náš největší spisovatel. V roce 1963 mi v Divadle Na Zábradlí zahajoval výstavu. Co Václav Havel? U něho to bylo jiné. Četl jsem některé jeho věci a bylo to docela žertovné. No, rozhodně byl lepší než zbytek našinců v politice. Jediné, co nás spojuje kromě národnosti – oba jsme se narodili jako Čechoslováci – je to, že jsme měli společnou galánku. Před mnoha a mnoha lety, už je to promlčené, taková blondýna s docela pěkným zadkem. U ní jsme se střídávali […] V létě 1989 mě žádali, abych ho vyfotografoval. Z německých novin Frankfurter Allgemeine Zeitung jsem měl dostat šest tisíc marek. To byly velké peníze. Neudělal jsem to a nelituji toho. Zajímavé. Věděli, kdo bude prezidentem. Zatímco my doma jsme zůstávali v napětí“ (s. 85). Jinde jdou jeho úvahy v intencích národní sebereflexe: „V roce 1942 pod vedením ministra Moravce celé Václavské náměstí stálo se zdviženou pravicí a přísahalo na führera. Na témže náměstí stáli lidé v roce 1948 a zdravili Klementa Gottwalda zaťatou pěstí. Potom tam, u Venci Havla, zvonili klíči. A já mám podezření, že tam byli i někteří titíž lidé. Mezitím uplynulo totiž jen padesát let. A národ zatím stihl zaplnit několik náměstí“ (s. 86). Možná budou někteří čtenáři z rozhovoru trochu zklamaní, možná čekali více kontroverzí, ale je tu zas více moudrosti, smíření a hledání. Rozhovory s Janem Saudkem mohou být také chápány i jako manifestace a doklad vývoje člověka od rebelství a sebevědomí, sexuální opulentnosti (počet jeho potomků – jestli jsem dobře počítal a údaje byly správné – je osm) k hlubšímu úsilí o pochopení místa člověka ve světě, o jeho cestě k Bohu. Slovo „mystik“ použité v názvu má jistě řadu významů a nechci nijak oponovat novináři, který je současně teologem a duchovním – možná by však stálo za to nějak to slovo blíže určit – ad hominem. To hledání mají ostatně novinář i fotograf v této fázi společné. Když k tomu připočteme zdařilé reprodukce Saudkových fotografií, musíme knihu jako celek včetně profesionálního, ztlumeného a oproštěného způsobu vedení debaty ze strany novináře, duchovního, teologa a učitele ocenit.

Ivo Pospíšil