FLODROVÁ, M. Jurkovič, Brno a Vesna. Foto Lenka Grossmannová. Druhé, doplněné vydání (1. vyd. 2012). Brno: Doplněk, 2019.

Půvabná, útlá knížka vychází již podruhé, tentokrát však doplněna a rozšířena. Dušan Samuel Jurkovič (1868–1947) spojuje, jak známo, Slovensko a Moravu, své stavitelské stopy zanechal ovšem i leckde jinde, ale Brno bylo jeho působištěm poměrně dlouho, a to v letech 1899–1918. Rok 2011 byl v uchování jeho odkazu pro Brno klíčový: po nákladné rekonstrukci byla otevřena Jurkovičova vila na ulici Jana Nečase 2 v Brně–Žabovřeskách (vila je nyní v majetku státu a v péči Moravské galerie) a Jurkovičova jizba v prvním poschodí historické budovy Ženského vzdělávacího spolku Vesna na Údolní ulici 10, kde najdeme dokonce původní nábytek, který navrhl pro dívčí penzionát Vesny právě Jurkovič. O rok později se objevuje i první vydání této knihy. Jurkovič patřil k představitelům evropské architektonické secese (v Rakousku Wiener Secession, něm. Jugendstil, franc. art nouveau, angl. New Art, v USA spíše Modern Style, rus. stiľ modern), jenž však kreativně spojoval s lidovým uměním inspirován anglickým hnutím Arts and Crafts z poloviny 19. století, syntetizujícím esteticky hodnotné artefakty s řemeslnou zručností oproti výtvarné chudobě a tovární velkovýrobě, deklarujícím návrat k řemeslu. Jurkovič byl vnukem slovenského buditele Samuela Jurkoviče, zakladatele Spolku gazdovského v Sobotišti (Ószombat, Sobotischt) a jenž se také podílel na založení Matice slovenské. Školení se mu dostalo hlavně ve Vídni, kde v 80. letech předminulého století studoval na průmyslové škole za vedení Camilla Sitteho, významného rakouského urbanisty. V Turčianském Svätém Martině (Turócsszentmárton, Turz-Sankt Martin, Sanctus Martinus) se věnoval práci se dřevem; později pracoval ve Vsetíně, kde se podílel na tvorbě staveb pro Národopisnou výstavu československou v Praze (1895), později vytvářel stavby na Pustevnách na Radhošti. Na konci 19. století dostal nabídku od Františka Mareše (1862–1941), ředitele dívčí školy Vesna v Brně, aby vytvořil návrh internátu. Právě s Brnem je spojena snad nejplodnější etapa jeho života, styky s Jiřím Mahenem, Aloisem a Vilémem Mrštíkovými, Josefem Merhautem. Těch brněnských architektonických realizací je opravdu mnoho a většina je v knize zachycena slovně i na fotografiích ve výborné obrazové příloze (nájemní domy na ulici Dvořákova, Veveří a Kounicova, Skácelova, rodinné domy a vily v Žabovřeskách, již zmíněný internát Vesny na Údolní, zmíněná vlastní vila, budova Pomologického ústavu v Bohunicích – vše na teritoriu dnešního Brna). V době brněnského pobytu realizoval dodnes obdivované stavby v Luhačovicích (1901–1903) a opravu zámku v Novém Městě nad Metují ve východních Čechách. Vynikajícím nápadem bylo uvedení Jurkovičova rodokmenu, který ukazuje na příbuzenský vztah s Jozefem Miloslavem Hurbanem (1817–1888) a samozřejmě jeho synem Svetozárem Hurbanem-Vajanským (1847–1916); Jurkovičovi potomci a příbuzní žijí dnes v různých zemích. Brno poskytlo Jurkovičovi výborné kulturní zázemí, Morava jako země folkloru, Jurkovičovi blízká, zase uměleckou inspiraci a hlavně tvůrčí příležitosti. V první kapitole vypráví autorka o Jurkovičovi a Brně, probírá se jeho návrhy, publikacemi a příběhem jeho náhrobku, v druhé se zabývá Vesnou a jejím znovuzrozením, je tu zmíněný rodokmen a fotografická příloha a profily lidí, kteří se s Jurkovičem v Brně stýkali a souviseli i s Vesnou, je tu i výběr literatury a slovo závěrem. Je to milá knížka, může zaujmout i ty, kdo se zajímají o vzdělání žen a vzhledem k počtu Slováků, kteří dnes žijí a pracují v Brně, může být v jistém smyslu přínosem. Otázka je, zda to dnešní mladé generace Čechů, Moravanů a Slováků zajímá.

Ivo Pospíšil