HOŠTÁLEK, A. Dobrá, Edáčku! Vydal autor vlastním nákladem. Brno: Knihovnička, 2020.

Brněnský novinář, milovník díla Maxima Gorkého (napsal o něm knížku), filantrop, člověk spojený s charitativní činností a vášnivý čtenář, který svých znalostí využívá v intertextualitě svých esejů a deníků, byl objektem mého recenzního zájmu vícekrát. V podstatě každý rok vydává nějakou knížku – záznam jeho deníkových zápisů vytváří tak pozoruhodnou paralelu k básním Ladislava Soldána/Jurkoviče, o nichž jsme tu také psali. Je to zajímavý jev: stárnoucí člověk, jsa si vědom blížícího se konce, chce ještě vydat nové svědectví o tom, jak se dívá na svět, který ho nyní obklopuje. Je otázka, zda tento postoj není vyvolán stavem našeho světa, kdy nejsou řídké úvahy o jeho konci nebo alespoň o konci naší civilizace, jak jsme ji doposud znali, to, že v ní jsou patrny nepopiratelné sebevražedné rysy, že člověk ztratil elementární pud života, totiž pud sebezáchovy a chová se vlastně jako sebevrah. Možná jsou tyto úvahy opravdu příliš radikální, ale úpornost, s jakou se stárnoucí spisovatelé vydávají na cestu svědectví, že pokládají za vrcholně důležité sdělovat své názory a že nejde jen o sebeprezentaci, ale o něco vyššího, naléhavějšího, je vskutku varující. Hošťálek se volně pohybuje ve světové literatuře a Edáček, s nímž si asi fiktivně povídá, je vlastně autorovo alter ego, je patrně převzat z významného homosexuálního románu ruského disidenta a kontroverzního politika Eduarda Limonova (vl. jménem Savenko) To jsem já, Edáček (1976); Limonov, emigrant v USA a Francii, antisovětský publicista a později zase zastánce radikální levice, mluvící rusky, ukrajinsky (původ), anglicky a francouzsky, a hlavně muž, který umírá právě v březnu 2020. Sám autor nazývá svou prózu směsí, tedy pelmel (pȇle-mȇle). Je tam plno konkrétních jmen, tříšť vzpomínek, které mu k stáru vytanou na paměti, vynoří se z hlubin zapomnění. Jak označit žánr jeho prózy? Je to především různorodost, ale hlavní jsou tu glosy, malé eseje, gnómy, příběhy a komentáře, někdy i anekdotické historky, třeba i s nápaditými názvy: Panna Maria byla hezčí než missky. V glose Mumraj pražský vidí hlavní české město jako prostředí, z něhož má děs: „Byť právě ten všudypřítomný hluk, ba přímo rámus, lomoz a k tomu ti hříšníci, doslova přilepení na sobě, vařící se v létě ve vlastní šťávě, no nebylo podobně ve středověku popisováno peklo? Ticho, to bylo přece nebe. Dnes lidi hledají peklo asi už teď, jako by se ho nemohli dočkat“ (s. 15). Těch nápaditých výroků je tu víc, zejména tam, kde vidí oživlou společnost podle Orwella: „Měly by se budovat památníky totality! V nich budou provázet a současně vystupovat v roli takových školdozorců ti mladí a nevědomcům nad čtyřicet ukazovat, v čem žili. A důvod? Přece ti dobří staří lidé už všechno zapomněli!“ (s. 16). Nebo citát ze Lva Šestova: „Kdyby Dostojevskij nežil v době, kdy byla poptávka po knihách, nikdo by si ho ani nevšiml.“ Jsou to někdy sžíravé poznámky a týkají se různých jevů naší současnosti, které autora děsí: úrovně dnešní zábavy, médií, tisku, naopak se vrací k jistotám tradice (Konfucius), ke generaci, jež vymírá (generace 60. let), obdivuje úroveň starých škol a jejich učitelů, vyznává se z lásky k určitým městům a místům, překvapí esejí o smrti Karla Gotta, kdy ho děsí nenávist, kterou jeho oslavování vyvolalo: „A kolikrát vskutku šlo o nenávistné výbuchy nepříčetné zloby: „…A co že tak spolehlivě vydráždí Šelmu? No co jiného než láska, která se prodrala v onen den do našeho světa v míře už mnoho let, možná od pohřbu Josefa Jungmanna v roce 1847, nebývalé“ (s. 45). Hošťálek vzpomíná i na své polské předky, píše o zklamání z katolíků i evangelíků, kteří se rádi prohlašují za lidi dobré vůle a přitom pomlouvají: „Známý barokní sylogismus říká, že zlo není skladebné, tudíž nic nevytvoří. Ano, ,jenom’ destruuje, ovšem fest destruuje a mnoho dobrých věcí překazí. Já nemám žádnou teorii, proč to tak je. Opravdu nevím. Ale chtěl bych vědět…“ (s. 47). Vzpomíná na ruské ženy a dívky ze zájezdu do bývalého Sovětského svazu, podivuje se ve vlaku juchajícím starcům a stařenám posilovaným alkoholem, kteří jedou na výlet, místo aby se před smrtí věnovali rozjímání a hledání vlastní duše. Nehledě na skrytou naději jsou Hošťálkovy prózy smutné a často i beznadějné. Například v glose o polském pohraničí, které se od vybuzených nadějí změnilo v poušť: „Vybavuji si, jak si místní mysleli v roce 1990, že strádání končí, a ono teprve začínalo, kde je tu jen pár prázdných hospod a hromada trosek jako upomínka těch nadějí“ (s. 55). Část autorových sarkasmů míří takříkajíc do vlastních řad, glosuje lživost a faleš sportovních komentátorů v televizi. Nebo příběh o setkání s významným mužem, po němž chtěl podporu grantu na sociálně zdravotní projekt. Mnoho řečí, veliká sebeprezentace a nakonec kde nic tu nic, prostě to nejde. Nakonec projekt podpořil řadový úředník z důvodu, který nám dnes připadá neuvěřitelný: prostě došel k názoru, že ten projekt je užitečný. Slavná je historka o Miroslavu Horníčkovi v Brně, o záměně bot a umělcově zranění a jménu, které přináší problémy – je to šokující a neuvěřitelné, kdyby to nebyla čistá pravda. Umělec je tu sympatický, dost sebestředný a v nedbalkách. Některé texty se už odehrávají v době pandemie a nejsou tedy nijak veselé: spíše vyjadřují stesk po světě, který už není a nebude. Hošťálkův smutek je však podle mě působivější než laciný optimismus: naplňuje mě hrdostí, že ještě žijí a tvoří myslící lidé. Naše Naděje žije.

Ivo Pospíšil