Hlasy dvou básníků. Výbor z básní Jurie Darahana a Oleksy Stefanovyče. Básně Jurije Darahana z ukrajinského originálu přeložili Tereza Chlaňová, Matěj Lipavský, básně Oleksy Stefanovyče z ukrajinského originálu podle překladu Aleny Morávkové přebásnil Václav Daněk. Praha: Národní knihovna České republiky – Slovanská knihovna, Česká asociace ukrajinistů, 2018.

„A na Západ, na Západ vzlykají vagóny z chaosu a smrti,“ napsal básník Jevhen Malaňuk 13. listopadu 1920, a shrnul tak pocity všech nejen ukrajinských emigrantů, kteří prchali z hrůz občanské války a jimž Praha, Krakov, Berlín, Vídeň nebo Paříž připadaly jako rajská zahrada. V meziválečném Československu to byla především Ruská pomocná akce, která vyvolala v život dvě univerzity a řadu středních škol, gymnázií i odborných ústavů, kde mohli mladí Rusové, Ukrajinci a Bělorusové studovat, ale také rozvíjet svůj umělecký talent. Autorky předmluvy s názvem vytvořeným z uvedených Malaňukových veršů zdůrazňují zejména Poděbrady, lázeňské město v dosahu Prahy, kde Ukrajinci tvořili od 20. let minulého století asi desetinu obyvatel. Na poděbradské polytechnice – hospodářské akademii studovali, Praha byla blízko, poklidné město, tedy klid k tvorbě. Z toho vznikala tzv. Pražská básnická škola mladých Ukrajinců – Leonid Mosendz, Oleh Olžyč, Jurij Darahan, Oleksa Stefanovyč, Olena Teliha, Halja Mazurenko, Natalja Livycká-Cholodná, Iryna Narižná a jiní. Předmluva moc nezachycuje fakt, že osudy východoslovanské emigrace – ruské, ukrajinské a běloruské – byly často společné, byť mezi emigranty, jak to tak bývá, byly spory ideové i osobní a národní – u Ukrajinců spojené s neúspěšnými pokusy o vytvoření vlastního státu, jež vzaly za své ve válce sovětsko-polské za souhlasu západních mocností. Tyto existenciální otázky individuální i národní zaznívají v poezii dvou básníků tohoto svazku. Jurij Darahan (1894–1926) narozený v tehdejším Jelizavethradu u Chersonu v rodině Ukrajince a Gruzínky, s matkou žil i v Tiflisu/Tbilisi, studoval v Tiraspolu, bojoval v ruské armádě, potom v ukrajinské, nakonec skončil v internaci v Polsku, zejména v Kaliszi, kde se seznámil s Jevhenem Malaňukem a vydávali literární časopis, nakonec využil Masarykovy nabídky a pobýval v Praze, kde předčasně zemřel na tuberkulózu. Jeho hlavní sbírkou je Toulec (ukraj. Sahajdak, vyšlo 1925 v Praze). Ukrajinští emigranti pokládali tuto sbírku za perlu ukrajinské poezie, i když zůstala v tvorbě básníka osamocena (znovu vyšla v USA 1965). Osudy Ukrajinců v protektorátní Praze nebo jinde v protektorátu by si asi zasloužily bedlivé pozornosti a skutečné analýzy, ale zatím se tomu badatelé vyhýbají. Darahanovy básně jsou velmi pěkně přeloženy do češtiny. Jak to u východních Slovanů bývá, najdeme tu reminiscence historie, odtud i název sbírky: „Kdysi se mému prapředkovi zdál… / S perlami slz, střelami i s vínem, zlého Pečeněha jsi naléval / v divokých stepích minulosti stinné. / Co bolesti, co štěstí neseš v sobě / a na tvých cestách kvete mák“ (1924). Sbírka je jednak reminiscencí, vzpomínáním na vlast, na významné ukrajinské postavy (Olha Kobyljanská) s opakujícími se motivy, symbolickými obrazy stěhovavého ptáka, přírody, znovu se vracející obraz vlasti, jsou tu básně napsané např. v rychlíku z Poděbrad do Prahy. Jsou tu básně z několika cyklů, například – kromě Toulce – Ozvěna minulosti, Stříbrné polnice, Divoké pole, Růžovobílé, Věnováno Záporoží. Básně jsou také svérázným cestovním deníkem, jedna báseň vzniká v Židlochovicích na Moravě, jiné v Praze, Poděbradech i jinde. Historická dimenze jeho poezie, kočovníci, Turci, Cařihrad, to vše prolnuto milostnými jiskrami a českou krajinou. Spíše než špičková poezie je to zajímavé svědectví s existenciálním rozměrem. Oleksa Stefanovyč se narodil 1899 na Volyni v rodině pravoslavného kněze, do Prahy emigroval roku 1922. Měl štěstí, před Rudou armádou prchl roku 1944 do Německa, 1949 se ocitl v USA, žil v Buffalu. Živil se všelijak, trpěl duševní poruchou a 1970 zemřel v útulku pro přestárlé. Je to podobná poezie jako Darahanova, prosycená ukrajinskou minulostí, mytologií, jíž se vyjadřuje k přítomnému životu. Vydal toho více, ale slávy se dočkal až posmrtně zásluhou ukrajinských literárních vědců žijících v zámoří, výbor z jeho poezie vyšel v Torontu 1975 jako Zibrani tvory (Sebrané spisy). Jsou to někdy zajímavé reflexe pohanské minulosti s postavou Peruna, rusalek, prostě folklorních obrazů – Stefanovyč je hodně alegorický, empatický, parabolický, vyjadřuje se zprostředkovaně, jeho svět je světem mýtu a fantazie.

Ivo Pospíšil