KNEBLOVÁ, H. Život v českých zemích za Rudolfa II. Praha: Euromedia Group, 2020.

Když jsem již po několikáté stál na nádvoří zámku Kronborg v dánském Helsingøru, přes úžinu na dohled švédskému Helsinborgu, ano, u onoho Shakespearova Elsinoru, představoval jsem si trupu anglických herců, která mohla dramatikovi a také herci – snad kromě kroniky Saxa Grammatica (ale ono je vše ještě složitější) – přinést zprávy o tomto místě a kterou autor také do své hry o kralevici dánském zabudoval – pokud ovšem nebyl autorem jeho her někdo jiný. A hlavně potom v sálech tohoto kdysi sídla dánských králů právě v době, kdy Evropě vévodila rudolfinská Praha a císařský dvůr byl pro všechny vzorem – to vše mi proběhlo hlavou při četbě této půvabné knihy. Dost už toho stihla čtyřiačtyřicetiletá autorka (nar. 1976 v Novém Jičíně), historička, jazyková redaktorka a překladatelka a hlavně autorka populárních knih pro děti, jako např. Česká přísloví (2015), České jazykolamy (2016), Dobré rady Josefa Lady klukům a holčičkám (2017), Malované čtení: poznáváme svět s Josefem Ladou (2019), Počty pro předškoláky (2018), Pohádky o hvězdách (2017) aj.; z našeho pohledu nás však více zajímají knihy historické, např. Slavné ženy Francie (2017), Sňatky z lásky (2016), Život českých panovníků (2015), Život v českých zemích ve středověku (2016), Život v českých zemích za Františka Josefa I., 1830–1916 (2017) a nakonec i naše kniha. Již označení Čech, Moravy a zbytečku kdysi českého Slezska jako „české země“, kdysi běžné, mě potěšilo: konečně někdo, kdo cítí dějiny a teritoriální specifika, jinak by tento celek označoval jako Čechy nebo Česko, jak je u nás zlým zvykem. Autorka píše kultivovaně, jazykově je velmi zdatná, umí stylizovat, její výklad je v podstatě historicky správný (ostatně: co víme o té době zcela jistě?), předestírá před čtenářem různé možnosti, vyhýbá se krajnostem a sugesci, ale nic důležitého nezamlčuje, hlavně však dovede poutavě vyprávět. Nikoli nadarmo píše pro děti, tedy její texty jsou didakticky na úrovni jak pro děti, tak pro dospělé, rád jsem si to přečetl a přiznám se, že mi ta četba přinesla požitek, což je dnes pocit spíše výjimečný. Pokud jde o historii, autorka užívá fakticky dva žánry: portrétní životopis a dějiny všedního dne. Čeští literáti si jistě pamatují „literaturu všedního dne“ z konce 50. a počátku 60. let minulého století, která pozitivně nahradila patetické nesmysly konce 40. a počátku 50. let, jimiž zhřešili i skutečně dobří básníci, kteří to později i prokázali. Jde ovšem o vedlejší větev dějin jako příběhu (historia, histoire, history, istorija): upřímně řečeno, nemám tu metodu příliš v lásce, zejména ne v „přísné“ vědě, neboť tudy vede cesta k totální relativizaci, jež už bohužel přinesla své trpké plody a do značné míry dnes modeluje i reálné dějiny. Nicméně zde se tento postup výborně hodí, ale hlavně autorka s ním umí zacházet, nic nepřehání, drží se uměřeného a jasného jazyka a stylu. Pro laika v historii je to výklad bezchybný, současně však otvírající dveře k různému chápání jednotlivých událostí, dotýká se i erbovních témat záhadologických. Kompozice svazku je dobře promyšlena. Na počátku stojí právě Každodenní život, vlastně dynamické, skoro bych řekl energické odpovědi na otázky, například zda v renesanci u nás byli kominíci, jestli existovaly kuchařské knihy, co jedl prostý lid, jak se léčila syfilis, jak vypadal knižní trh apod. Další oddíl se jmenuje Rudolf II. a jeho rodina, další Rožmberkové a příslušníci jiných významných rodů, pokračuje Slavnými osobnostmi a jejich činy, Praha za Rudolfa II., Známé pověsti a Pár zajímavostí navíc, např. proč přišlo do Prahy poselstvo z Persie, nebo proč byli během šesti let zavražděni čtyři olomoučtí biskupové. Autorka se trefila do černého i ve výběru doby: po knize o českém středověku, kam patří i jistě skvělá doba Karla IV., i když právě jeho politika materiální podpory církve „zadělala“ na husitskou revoluci, posílení nižší šlechty a měst (nikoli náhodou se mladí historikové 60. let minulého století domnívali, že husitská revoluce byla jakousi protoburžoazní revolucí a protoreformací) a dlouholeté války s celou Evropou; nicméně i přesto po špičkách přichází renesance, resp. u nás spíše humanismus, které byly dalším, byť o něco menším vrcholem české politiky a kultury. V takřka uměleckém líčení se ozývají děje doby minulé: Evropa, kde proudí pohyby mezi královskými dvory, dynastické sňatky, rození dětí, boj o moc, souboje, války a pohřby. Před čtenářovýma očima vyrůstá plastický obraz reálií té doby: autorka dovede vyprávění gradovat a rozvíjet do šíře. Právě zde si uvědomujeme myšlenkové bohatství doby, pestrost portrétních životopisů a vyhraněné podoby osobností: jistěže ne všichni byli stejně vzdělaní, ale ti, kteří se z masy dokázali pozvednout, zahýbali epochou a lidským poznáním tak, že si s tím často ani dnes nevíme rady. Vše je minulost, ale některé věci se typově opakují a v tomto smyslu jsou všechny doby tak trochu stejné. Podobají se také osudy zemí. Ty naše ho mají podivuhodný: rozkvétají, a když rozkvetou, někdo je jejich bohatství postupně zbavuje: nazývá se to tunel nebo prodej za pusinku, rozprodej, privatizace apod. Když se takto podíváme třeba na známé Rudolfovy sbírky, jeho kunstkameru/kunstkomoru (Kunstkammer), zjeví se nám dosti úděsný obraz: zatímco vzápětí po Rudolfově smrti v roce 1612 byla jeho sbírka ceněna na 17 milionů zlatých, zmizely z ní první zlaté předměty; hlásili se o ně především příbuzní, včetně Rudolfova nástupce Matyáše, předměty odvezli do Belgie, výtvarná díla do Vídně (40 jich je ve Vídni dosud). Roku 1619 tam už bylo o 16 milionů zlatých méně, po Bílé hoře se jich zmocnili úředníci Ferdinanda II., část sebrali Sasové, když roku 1630 obsadili Prahu, zbytek odvezli roku 1648 Švédové‚ i když královna Kristýna s tím nebyla spokojena, protože tam bylo málo italských mistrů, které prý tak milovala, zatímco nizozemských si moc necenila. Švédové odvezli i knihy, včetně Ďáblovy bible, kterou máme nyní jen v kopii. Jeden nejmenovaný švédský lingvista, který se zabýval historickou fonetikou staré ruštiny, vlastně modifikované staroslověnštiny (zvukovou podobu zkoumal na posunech v grafice), mi řekl, že podstatný materiál cyrilských textů má přímo ve Stockholmu nebo v Uppsale – Švédové mají prostě štěstí. Pokud se nemýlím, jeden opět nejmenovaný český politik kdysi sliboval, že nakradený majetek či chcete-li, válečnou kořist, od Švédů vymůže, ale samozřejmě se nic nestalo a on se k tomu už nikdy nevrátil. Snad právě nyní přišla na to ta pravá doba, když už se různé artefakty hromadně vracejí Řecku, Egyptu apod.: v Londýně nebo Berlíně je jich také dost, ale – jako vždy – všem se neměří stejným metrem. Rudolf II. byl významná postava svými zájmy, rozhledem a vzděláním, méně politikou, která byla v podstatě neúspěšná, včetně objednaného vpádu pasovských do Prahy roku 1611, kdy došlo k velkému rabování a zabíjení katolíků pražskou chudinou (v Praze byla tehdy katolíků drtivá menšina); nicméně to, čeho bylo dosaženo tlakem a kompromisem, tedy Česká konfese z roku 1575 (tedy dokument protestantského ekumenismu) a Rudolfův Majestát z roku 1609, znamenaly dočasný náboženský smír a vhodnou půdu pro rozkvět země; svět se otvíral, byla to doba objevů a odvážných koncepcí renesančně humanistických, do popředí se dostávaly skutečné osobnosti: Václav Budovec z Budova, Václav Vratislav z Mitrovic, Petr Vok, Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic, Tadeáš Hájek z Hájku, Tycho de Brahe, Johannes Kepler, Giuseppe Arcimboldo, John Dee, Edward Kelly, Jehuda Löw ben Becalel, Mordechaj Maisel, Giordano Bruno, Heřman Kryštof Russworm, Jakub Krčín z Jelčan, ti všichni v Praze pobývali nebo ji navštívili či navštěvovali. A knihy, neboť Ďábelská bible a rukopis zvaný podle pozdějšího majitele Voynichův, nebyly mezi nimi jediné cenné; byla to doba vrcholu knihtisku, vydavatele Jiřího Melantricha z Aventina a Daniela Adama z Veleslavína, překlad a tvorba Bible kralické z původních jazyků. Autorčin text je korektní, dobrá je znalost faktů, snad jen s málo výjimkami, jako např. výrok, že Arcimboldovo dílo znovu objevili až surrealisté na konci 19. století (s. 114) – to by bylo na surrealisty hodně předčasné. Ve věku všeobecného zapomnění a zapomínání, působí taková srozumitelná a přitažlivá kniha jako balzám.

Ivo Pospíšil