RITTER, P. O dětech žen a mužů. Praha: Nakladatelství Andrej Šťastný, 2020.

Petr Ritter (1950), příslušník prozatérské generace osmdesátých let, se v posledních svých pracích věnuje nejvyšším mocenským a společenským kruhům současnosti. Tak je tomu v románech Kniha moci a elegantních nevěstek (2018) a O dětech žen a mužů (2020). Poslední z nich nás seznamuje s prostředím mamutího podnikatelského impéria a s širokým rodinným klanem, jenž je s tímto kolosem spjat. Ritter – pokud s manželkou nepsal pohádky (Pečeť pro krále) – se vždy věnoval současnosti. Právnické a kriminální historie stály v popředí jeho zájmu, především však byly zabydleny v české realitě. Poslední dva romány se rovněž odehrávají v českém prostředí, které je v nich (na rozdíl od dřívějších próz) jen částečně konkretizováno; autor spíš než na ně, se zaměřuje na techniku moci, ovládání, podnikání, podrazů a právnické manipulace. To, co prožívají a promýšlejí jeho románové figury, má až příliš amerikánský ráz. Petr Ritter je ovšem právník, a jako takový do toho nepochybně vidí. Konkrétní reality bylo v předchozích prózách daleko více, byla hmatatelnější a zřetelnější.

Román O dětech žen a mužů začíná neobyčejně šťastně – majitel podnikatelského impéria Albert Olmet slaví své jednaosmdesáté narozeniny. Při této příležitosti se sešla celá jeho rozsáhlá rodina, o níž nemá starý Olmet to nejlepší mínění. Introdukce románu připomíná začátek Všeobecného spiknutí Egona Hostovského, kde spisovatel Jan Bareš rovněž slaví narozeniny a všichni se proti němu spiknou. Totéž se děje Albertu Olmetovi, který je ovšem miliardář, a proto jsou spiklenecké hrátky kolem něho daleko nevybíravější (v poslední fázi je podnikatel podezírán z incestu se svou vnučkou). Další události se u obou prozaiků odvíjejí značně různě – Hostovského román se odehrává v Americe, vše však má přes nejrůznější klopoty relativně smírný evropský průběh, Ritterova próza se děje v současném Česku a vše je navýsost amerikánsky drsnější.

Syžetovou osnovu románu tvoří mocný Albert Olmet, který vlastní množství prosperujících podniků, k nimž však nevlastní schopného a průbojného nástupce. Všichni příslušníci jeho rozsáhlé rodiny jsou neschopní, jedinou naději vidí ve svém pravnukovi, o němž je přesvědčen, že jej zplodil s vlastní vnučkou. Teprve na posledních stránkách díla se dovídáme, že jde o klam. Všechno je jinak. Románem tak prochází motiv pravnuka, který v závěru vyznívá paradoxně a imperfektivně zároveň. Paradoxně proto, že Olmet není jeho otcem, imperfektivně pak proto, že nevíme, jak se tento pravnuk v dospělosti projeví. Uvedená dvojznačnost umocňuje finále prózy.

Jedním z nejpoutavějších prvků tohoto románu jsou autorovy gnómy. Ritter v minulosti často rozvíjel až k neúnosnosti úvahovou složku, kterou v posledních prózách nahrazoval úsečnými a trefnými gnómami. Pronášejí je obvykle pozitivní postavy jeho děl, v románě O dětech žen a mužů jsou to Albert Olmet a jeho rafinovaný právník Max. Gnómy představují u Rittera také stavebný prostředek, vyztužují románovou kostru a podílejí se na explicitu celého románu. V něm se praví: „Pravda je tak velkorysá, že vezme na milost i největší omyly. Max Olmetovi právě zachránil naději. Naděje je nejvyšším dobrem. Je víc než jistota. Je víc než život sám. Neboť život jednou končí, naděje nikdy.“

Rok před románem O dětech žen a mužů vydal Ritter Stolní společnost, což je snůška minipovídek a gnóm. Naznačuje to už jejich podtitul, zní Příběhy a miniatury. Sloupce miniaturních gnóm se v knize střídají s minipovídkami a žánrovými záznamy různého druhu.

Román O dětech žen a mužů nepostrádá ani úvahovou složku, kterou na sebe soustřeďuje protagonista díla. Olmet je přesvědčen, že je otcem svého nadějného pravnuka, a tuto sexuální anomálii obhajuje odkazy na Starý zákon (Lot a jeho dvě dcery). Na rozdíl od některých předchozích Ritterových próz je tato úvahová složka organickou součástí syžetu. Autor v tomto románě zvládá syžetové i nesyžetové, otázkou zůstává ta bezprostřední realita.

Nemalým problémem Ritterova románu je jeho architektonika. Průměrný rozsah jeho kapitol činí 17-18 stran. Dvě kapitoly z tohoto rozsahu vybočují – třetí, jež má 41 stran, a šestá se svými 34 stranami. Zbytnělost této dvojice je dána tím, že Ritter do nich vložil závažné retrospekce ze života a činů protagonisty. Retrospekce jsou v syžetovém textu nezbytné, jejich umístění a patřičné zvýraznění je ovšem rovněž nezbytné. Autor by totiž většího významu svých dějových návratů do minulosti dosáhl tím, kdyby je architektonicky osamostatnil a tím podtrhl. Ritter však ke kapitolové tektonice v obou případech nepřihlédl.

Petr Ritter postupuje ve výstavbě svého posledního románu daleko volněji než ve svých starších pracích, které byly stavebně propracovanější. Exkluzívnost atraktivního tématu jej místy příliš unáší. V Biliárech a Protipopravčí četě tomu tak nebylo.

doc. PhDr. František Všetička, CSc. (*1932) je literární teoretik, beletrista a překladatel. Jeho teoretické myšlení formoval ve svých počátcích zapomínaný a nedoceňovaný anglista olomoucké univerzity Ladislav Cejp, po něm pak práce ruské formální školy (výbor z těchto prací vydal v roce 1971 pod názvem Kompozice prózy). Všetička se jako teoretik zabývá poetikou literárních děl, zejména jejich kompoziční výstavbou. Svůj zájem věnuje české literatuře v plném jejím rozsahu, od gotické poezie přes barokní lidové drama až po tvorbu současnou. Obdobně se zaměřuje na literaturu slovenskou, ruskou a polskou a na komparace mezi těmito literaturami a literaturou českou.

Kontakt: fvseticka@seznam.cz