SANAJEV, P. Pochovejte mě pod podlahu. Přeložila Vendula Kratochvílová. Brno: Host, 2020.

V roce 2020 vyšla v renomovaném brněnském nakladatelství Host kniha Pavla Sanajeva s trochu tajuplným názvem Pochovejte mě pod podlahu (originál Похороните меня за плинтусом, 1996). Novela Pavla Sanajeva byla již přeložena do více než 10 jazyků, český překlad vychází knižně poprvé, ve slovenském překladu Jána Štrassera už je kniha Pochovajte ma za lištu dostupná od roku 2014. Autorkou čtivého českého překladu je absolventka oboru překladatelství na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity Vendula Kratochvílová. Hned na úvod se sluší podotknout, že překlad, vycházející z obhájené diplomové práce, můžeme považovat za zdařilý a jeho vydání za nepochybný úspěch začínající překladatelky.

Pavel Sanajev ve své autobiografické novele odhaluje mnohé z vlastního života, když popisuje dětství v herecké rodině (dědeček, matka i nevlastní otec autora byli herci, on sám se uplatnil u filmu – jako herec, scénárista, režisér) a především neutěšený vztah s babičkou a dědečkem, u nichž několik let vyrůstal. I přes značnou míru „básnické licence“ se autor čtenáři odhaluje – a vychází mu to. Odhaluje své dětské strachy, nemoci (skutečné i domnělé), ponižující scény ze svého dětství. V oné básnické licenci můžeme hledat původ humorné roviny celého příběhu, z odvážného odhalení sebe sama zase vyvěrá soucit, který čtenář nemůže nepociťovat k malému chlapci, hlavnímu hrdinovi a také vypravěči příběhu. Byť se jedná o příběh dětského hrdiny vyprávěný jím samým, tedy dítětem, kniha rozhodně není určena dětskému čtenáři. Volba vypravěče však umocňuje jak komičnost některých situací (to když dítě do svého slovníku zahrnuje babiččiny nadávky, i když jim mnohdy ještě nerozumí), tak i jakýsi smutek a bolest, které probouzí v čtenáři laskavost a pochopení.

Příběh se odehrává v Moskvě v 60. letech minulého století, o čemž svědčí místní a jiné názvy (překladatelka zde zvolila vhodnou míru exotizace a nabídla nám nevtíravé pozadí příběhu), reálie, pozadí některých událostí, ale dost dobře by se mohl odehrávat i jindy a jinde, a tak zde reálie nejsou natolik důležité. Příběh může být zajímavý nehledě na místo a čas, protože otevírá univerzální témata: mezigenerační konflikty, odloučení, odcizení, především tedy odloučení matky a dítěte, k němuž v různých dobách dochází z různých důvodů, ale dopady problému a jeho závažnost se nemění.

Malý Saša, autobiografické já autora v jeho dětském věku, je odloučen od matky vlastní babičkou, která je přesvědčena, že nejlépe ze všech ví, co je pro všechny zúčastněné dobré. Dítě odmítá své dceři vrátit a umožňuje jí krátká setkání se synem jednou či dvakrát za měsíc, pod svým dohledem. Babička nebo, jak ji občas nazývá Saša, babičenka, která všemi a vším opovrhuje, neustále si stěžuje a nadává, shazuje a ponižuje, je překvapivě milující babičkou, ale její láska je dusivá, patologická. V dítěti, vědomě manipulovaném proti vlastní matce, probouzí babička představy o nebezpečích číhajících za každým rohem, o jeho chatrném zdraví a o tom, že jeho život končí 16. narozeninami. Malý Saša se děsí představy hřbitova, kde když bude pochován, budou jej požírat červi, kterým se nebude moci bránit, tak si vymyslí, že chce být pochován pod podlahu, ale ne v babiččině bytě, ale v bytě maminky, kde na něj červi nemůžou a kde mezi prkny podlahy na maminku stále uvidí.

Autor, chce-li čtenáři odhalit pohled různých dospělých postav na určitou situaci, využívá postup převyprávění přímé řeči (polopřímou řeč), tedy malý Saša například vypráví, co mu kdo řekl nebo co zaslechl, když babička s někým celé hodiny telefonovala. I když je autor značně explicitní a dává nám nahlédnout příběh ze všech stran, hranice normálního a patologického je v knize rozostřená. Babička je přesvědčena o tom, že malý Saša je slabý, nemocný idiot, neschopný udělat cokoliv sám, neschopný čehokoliv, čeho jsou schopni jeho vrstevníci. Nebojí se to říkat nahlas a ještě to okořenit nadávkami, v jejích promluvách tak kontrastují odborné lékařské názvy nejrůznějších nemocí s až obscénními výrazy a obraty, kterými nešetří ani před dítětem. Saša je tak přesvědčen o existenci svých nemocí a dokonce se zdá být smířen s tím, že se na tomto stavu již nic nezmění. Ukazuje se však, že mnohé z těchto nemocí mohou mít svůj původ jinde – snad v psychice, snad v přehnané péči babičky, nebo jindy zase v nedostatečné péči (babička koupe Sašu pouze jednou za dva týdny a sám se koupat nemůže, protože by toho nebyl schopen), jiné z nemocí existují jen na papíře od lékařů a profesorů, které babička uplácí bonboniérami a kvalitními konzervami. Když se však Saša výjimečně dostane do jiného prostředí, ukáže se, že je schopen navazovat kontakty se svými vrstevníky, hrát si, mít sny, něco vytvořit, něčemu porozumět. Pravdou však je, že je skutečně častěji nemocný než jiné děti, pro což svědčí jeho horečky a blouznění, které jsou skutečné. Kde končí nemoc skutečná a začíná domnělé onemocnění a neschopnost, není snadné odhalit. Stejně tak není snadné odhalit, kde končí babiččina péče a začíná její patologické chování, kde končí její láska a od jakého okamžiku už je to tyranie. Zdá se, že Sašovy nemoci dávají babiččině životu smysl a ona je nevědomě přiživuje, i když se tváří, jak zatěžko jí je pečovat o nebohého hocha. Návodem k rozklíčování babiččiny osobnosti, která by mohla být tématem knihy rovnocenným s příběhem dětství autora, ne-li tématem hlavním, je její nelehká minulost – její vdavky s hercem MCHATu, který si ji odvezl z Kyjeva do Moskvy, její ztráta prvorozeného dítěte během války, nemoci dětí, strach z udání po nevydařeném vtipu…

Jinde nám však autor dává indicie, s jejichž pomocí můžeme zhodnotit příběh s větším nadhledem. Čtenář může mít z počátku pochybnost například o postavě otčíma, jehož babička nazývá pijavicí a jenž je zřejmě jedním z důvodů, proč se babička rozhodla odebrat svého vnuka jeho matce. Malý Saša si i přes docela hezké vzpomínky na matčina druha vytvoří představu, že Tolja je skutečně pijavice a k tomu všemu ještě zabiják. Má z něj strach a bojí se, že by mohl ublížit také matce. Tolja se však v průběhu ukáže jako spolehlivý partner a kdyby to nestačilo, přesvědčí nás autorovo věnování knihy: „Rolanu Bykovovi“ – což je skutečné jméno autorova nevlastního otce.

Dovolím si tvrdit, že každý si z dětství nese kromě jiného nějaké trauma od svých rodičů nebo těch, kdo jej vychovali – někdo menší, někdo větší. Závěr knihy se už ale nezdá tak chmurný a samotný fakt, že autor na své dětství dokáže vzpomínat s nadsázkou a humorem a že se z něj stal autor bestselleru, úspěšný režisér atd., svědčí o tom, že babička svou podivnou láskou přece jen Sašovi nezpůsobila nepřekonatelnou újmu.

Mgr. Markéta Poledníková – absolventka oborů Filozofie a Ruský jazyk a literatura na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity, studentka doktorského programu Filologicko-areálová studia. Ráda čte českou a ruskou literaturu a cestuje na Ukrajinu.

Kontakt: 415780@mail.muni.cz