POLÁČEK, J. Bratři Čapkové. Boskovice – Brno: Albert, 2020.

Docent Masarykovy univerzity a její Pedagogické fakulty v Brně, bohemista a historik, znalec české literatury meziválečného období Jiří Poláček nejen o české literatuře přednáší, ale také ji prosazuje a popularizuje na veřejnosti i jako předseda Společnosti Jiřího Mahena, člen Společnosti F. X. Šaldy, Společnosti Otokara Březiny a Společnosti bratří Čapků, jakož i Literárněvědné společnosti. Sice se říká, že Pán Bůh stvořil volky a čert spolky, a já tomu spíše věřím, než nevěřím, v tomto případě bych učinil výjimku: Poláčkova činnost vytvářená nejen prací publicistickou, ale také a hlavně vědeckou a popularizační vytváří už po léta podstatný prvek brněnského a českého kulturního života. A pokud jde o zlatý věk české literatury, jímž je mimo diskusi období první Československé republiky, je v české bohemistice rozhodně největším odborníkem. Docent Poláček byl také novinářem a nebylo to leckde: kromě krajského tisku to byly Lidové noviny a revue ROK a především jeho zásluhou vycházel po řadu let na specializovaném pracovišti Pedagogické fakulty v Brně časopis pro dětskou literaturu Ladění (podle básnické sbírky Františka Halase z roku 1942), na nějž by mohly vzpomínat i v něm publikující slovenští odborníci a hlavně odbornice na dětskou literaturu (ti si však svůj časopis na Slovensku zachovali), stejně jako speciální brněnské pracoviště se světovým renomé, dnes již zaniklé jako během posledních desetiletí leccos. Poláčkův text je vždy příjemno číst. Dokonce i Prolog ke knize, který komentuje a zveřejňuje jeho bibliografii o Čapcích působí mile a sympaticky, nikoli jen věcně a suše. Je obdivuhodné, kolik toho autor o Čapcích napsal, vše v letech 1977-2020: studie, recenze, jubilejní články, zprávy, dokonce fejetony a další práce, medailony s ukázkami apod. Z toho autor vybral – asi to nebyl jen důvod sebeprezentační, ale hlavně daný tím, že roku 2020 uplynulo sto třicet let od narození Karla Čapka (1890-1938) a pětasedmdesát let od smrti Josefa Čapka (1887-1945) – několik statí a studií. Hned po Prologu následuje Sedmkrát o bratrech Čapcích. Jako novinář zahajuje Poláček pojednáním Novinář Karel Čapek (Národní listy, Lidové noviny), analyzuje jeho jazyk a styl, přičemž se zabývá podstatnou otázkou vztahu mezi publicistikou Karla Čapka a jeho uměleckou tvorbou. To mu, jak známo, mnozí vyčítali: tedy, že jeho sklon k novinařině a publicistice potlačuje jeho sklony umělecké a že jeho dílo je umělecky slabé. Anglický bohemista Robert Pynsent (roč. 1943), známý i jako slovakista publikovavší své věci i na Slovensku, to vyjádřil tak, že zná jen jediného Čapka v české literatuře a tím je Karel Matěj Čapek-Chod (1860-1927). Poláček podle mě správně ukazuje na souvislosti a vzájemné prostupování obou oblastí: žurnalistické postupy dokázal – jako kdysi velcí Rusové – přetavit v nové, neotřelé umělecké, estetické hodnoty, o tom není sporu a snad k tomu časem dojdou i někteří pochybovači. Také jeho bratr Josef, „podobojí“, jak ho nazýval F. Halas, tedy jak spisovatel, tak hlavně malíř, je tu představen v pojednání Josef Čapek v čtenářské anketě Lidových novin. Ta je především svědectvím o vkusových preferencích četby, současně však ukazuje, že jeho odpovědi měly často charakter recese, kdy si jako by nemohl vzpomenout, kdy to četl, kdo to napsal a o čem to bylo. Nicméně najdeme tu věci, které bychom mohli označit jako „na okraji“: kniha Jana Welzla Třicet let na zlatém severu, Romano Guardini (to jistě není okraj), Halasovy Staré ženy, Václav Černý, ale četl hlavně poezii (Seifert, Rilke, Halas, Holan, Hora), ale i historiky a filozofy (Tacitus, Huizinga). Osobní vztah má Poláček k psaní Karla Čapka o přírodě – sám psal do brněnského časopisu Veronica a láska Čapka k přírodě je všeobecně známa, i když se velmi liší od různých podob současné ekologie. Zajímavě vyhmátl autor vztah Františka Halase a Josefa Čapka, něco je niterně sbližovalo – kacířsky napíšu, že i proto, že byli citliví, opovrhovali světskou slávou a veškerou oficialitou, šli svou cestou a také byli hodně levicoví – Josef rozhodně více než jeho bratr Karel, ale dívali se na vše samostatně a kriticky a na to oba doplatili, každý jinak, v jiné době zásluhou jiných sil. Poláček je silný také v analýzách různých reflexí: takto je orientován text Bratři Čapkové očima Karla Sezimy (1876-1949), českého prozaika a literárního kritika z okruhu časopisu Lumír. A potom krásné pojednání o Čapkově jazyku (Mrava a kňuba čili Dovětek). Skvělým oddílem publikace jsou Portréty, karikatury a ilustrace (Josef Čapek, František Bidlo, Karel Čapek, Adolf Hoffmeister, Otakar Mrkvička, Ondřej Sekora). Krásná knížka.

Ivo Pospíšil